Zážitky přibývají

První nákup

V pondělí jsme se po osvěžujícím dvanáctihodinovém spánku (změna pásma udělala své) probraly kolem desáté, a protože zásoby jídla byly nulové, vydaly jsme se do místního obchodu nakoupit. Obchod se jmenuje 7/11 (čti seven eleven), a je to řetězec s nepředstavetelně hustým pokrytím - obchody různých velikostí jsou doslova na každém rohu, někde dokonce na jedné ulici přímo naproti sobě. Nákup tady je sám o sobě poměrně dobrodružství - člověk chodí, prohlíží si regály, a mnoha případech nemá nejmenší tušení, co asi daná položka je a jak může chutnat (a jestli je to vlastně k jídlu :-)). Jelikož předpovědi stále hlásily, že je možnost, že se přivalí tajfun, vyřešily jsme to instatní polévkou, já si ještě vybrala tři různé druhy jogurtů (jejich složení či chuť jsem odhadovala pouze podle balení). Po cestě jsme si ještě u stánku koupily jablka a banány - taky zkušenost, u jablek byla cenovka 50 dolarů, ovšem koho mohlo napadnout, že je to za tři kusy. Banány se tu zase prodávají po trsech, takže když Alena ukázala prodavači, že chce 4, začal jí do tašky skládat asi 20 kusů :-) - naštěstí jsme ho včas zastavily a rukama nohama vysvětlily, že jeden trs tedy bude stačit (mimochodem, bylo to 5 kousků za 15 dolarů, tedy něco okolo 8 korun!).

Taipei 101

Po pozdní snídani (bílý jogurt chutnal jako jogurt, akorát byl sladký) jsme usoudily, že počasí vypadá celkem stabilně, a že to i přes tajfunovou pohotovost riskneme a půjdeme se projít. Cílem cesty byl mrakodrap Taipei 101 (druhá nejvyšší budova na světě). Můžeme být na sebe pyšné, trefily jsme bez problémů (je fakt, že je to 15 minut pěšky a budova znatelně vyčnívá nad ostatními, tak to zas tak těžké nebylo :-)). Zatím jsme se pokochaly pouze pohledem zespodu, na vyhlídku se chystáme, až bude někdy více slunce a méně deště. Protože nám nalezení mrakodrapu přidalo na sebevědomí, vydaly jsme se ještě kousek dál, a to za dalším památníkem, tentokrát na počest Sun Yan-sena.

Sun Yan-sen Memorial Hall

Opět jsme s pomocí mapy s trasou nemusely nijak zápolit, cestou k památníku jsme potkaly i místní radnici. Samotný Memorial Hall je opět obrovský, a když člověk vejde dovnitř, je to takové deja-vu. Opět bronzová socha, opět nápisy v čínštině, opět vojáci na stráži (zřejmě, aby si to Sun s Chang Kai-shekem nezáviděli :-)). Cestou zpět na hostel jsme také poprvé zavítaly do jednoho z mnoha zdejších tea-shopů - to jsou různé pultíky, obchůdky či stánky, kde vám na počkání připraví nejrůznější nápoje, většinou s čerstvým ovocem. Jsou to buď čaje, fresh

Socha Suna

džusy, případné různé koktejly či smoothie. Tady na Taiwanu jsou tyhle nápoje oblíbenější než káva, zatímco u nás se chodí na kafe, tady na čaj. Ale chutnalo to moc dobře, a člověka to přinejmenším osvěžilo.

Night market

Večer už jsme se necítily na žádnou větší akci, a tak jsme se pouze zašly podívat na místní noční trh - Taiwan je jimi typický, a jeden se nachází přímo v ulici vedle našeho hostelu. Je to vlastně ulice (či více ulic) nabytá nejrůznějšími stánky, otevřenými obchody, a to jak s oblečením, botami, doplňky, tak s ovocem, a nejrůznějším jídlem. Je tam dost nacpáno, místní tyto trhy hojně využívají, ale rozhodně to má svoji jedinečnou atmosféru. Je tam taky plno vůní a pachů (občas je ta kombinace mírně nakopávající, ještě si budu muset zvykat), barev, zvuků - asi je potřeba to zažít na vlastní kůži.

Krevety s teplou zeleninou

Zákusek - pudink z červených fazolí

Fazole s ananasem, zelenina ve vajíčku, 

lotusové výhonky

V úterý nás čekala orientace ve škole a poté výlet do Yilanu. S dalšími studenty, co bydlí na hostelu, jsme se přímým autobusem přemístili do areálu kampusu, absolvovali program, kde jsme se představili se svými buddy a pak všichni navzájem, obdrželi jsme mnoho informací nejrůznějšího druhu, krátce jsme nahlédli do knihovny a do studovny, a poté už jsme nasedli do dvou čekajících autobusů a vydali se směrem do Yilanu. Cesta trvala něco přes hodinu, prvním bodem programu byl oběd skládající se z mnoha chodů, které jsou typické pro Taiwan. Potěšilo mě, že ze všech jídel bylo ostré pouze asi jedno - takže pálivost naštěstí asi typickým rysem taiwanské kuchyně není :-). Mírně mě překvapila tepelně upravená salátová okurka, ale jinak bylo všechno poměrně v pohodě, naštěstí se žádná větší exotika nekonala :-).

Divadelní představení

Po dojedení jsme se opět nasoukali do autobusu, který nás následně vysadil u Centra tradičních umění - tam jsme viděli opět chrám, tentokrát zasvěcený studentům a jejich prospěchu (tak jsem si tam jedno přání napsala :-)), viděli jsme tradiční čínské divadlo s dračím tancem, v podloubí jsme se podívali do mnoha krámků (v jednom prodávali tradiční sladkost, chery rajčata na špejli prokládaná sušenými švestkami a přelitými cukrovou polevou - chuť to byla hodně neobvyklá, nicméně špatné to nebylo). Bohužel jsme na prohlídku měli

Rajčata v cukur

pouze hodinu, určitě by tam bylo možné v pohodě strávit půl dne. Posledním bodem programu byla návštěva čajové farmy, kde jsme si vyzkoušeli práci trhaček čajových lístků. Nasadili jsme si tradiční klobouky, zavázali je šátky, a asi půl hodinyjsme na poli trhali čaj (trhají se pouze úplné špičky rostlinek, z nich je čaj nejkvalitnější). Poté nám místní průvodce předvedl, jak se čajové lístky na velikém sítu sesypou, v nádobach nad plamenech se poté ohřívají, a nakonec dochází k jejich vysušení ve velkých pecích. Poté jsme si uvnitř dali občerstvení v podobě čerstvého čaje, sušených švestek, broskví, a dýňových

Na čajové plantáži

semínek. Na rozloučenou každý dostal pytlíček pro přípravu čaje z lístků, které jsme ten den natrhali. Poté už nás čekala pouze cesta zpět ke kampusu, kde jsme se různě rozutekli - my s několika dalšími na večeři, v ulici kousek od školy. Dala jsem si kuřecí s taiwanskou omáčkou, zeleninou a nudlemi - a rozhodně jsme byla spokojena (maso chuťově dost připomínalo řízek, bylo osmažené v nějaké krustě, a

Moc dobrá večeře

porce byla taková, že bych se z ní najedla nadvakrát - a to vše za 65 NTD, tedy necelých 40 korun). Večer jsme se na hostelu ještě potkali s bandou spolustudentů, a tak jsme v jejich doprovodu vyrazily do ulic.

První toulky po Taipei

Jak už jsem minule naznačila, k hostelu jsme dorazily v 8 hodin ráno. Ovšem nějakou dobu jsme čekaly, než se objeví někdo z personálu, a ani pak ještě neproběhlo nastěhování - náš pokoj se měl uvolnit až kolem druhé hodiny. Naštěstí jsme si mohly v kanceláři schovat zavazadla, a už nalehko (ono těch 20 kilo dá i na kolečkách docela zabrat) vyrazit za prvními zážitky.

Jízdní řád

Chang Kai-shek Memorial Hall

S našimi buddy jsme se domluvily, že nám ukážou Chiang Kai-shek Memorial Hall, a pak se dle času uvidí. Dopravily jsme se tam autobusem (musím říct, že sama bych to rozhodně nezvládla, jízdní řád byl pro mě malinko nepřehledný). Taky jsem zjistila, že pokud nemáte nabitou kartu a chcete platit hotově, musíte si zkontrolovat nápis u řidiče - někde se totiž platí už při vstupu, a někde až při výstupu (nápis je samozřejmě ve znacích, tyhle dva ale naštěstí znám :-)). Samotný památník je na jedné straně náměstí Memorial Hall, na bocích náměstí je Národní divadlo a Národní koncertní siň, poslední stranu lemuje brána. Celé to působí monumentálně, jinak se to říct nedá. Uvnitř památníku je bronzová socha bývalého čínského prezidenta, u vstupu stojí neustále dva vojáci s bajonety, a pravidelně v hodinových intervalech se střídají (jedno jsme viděly, je to čtvrthodinová, přesně secvičená etuda, při které se

Náměstí s bránou

hodně dupe, aby vynikl zvuk kanad dopadajících na dlaždice, zaujalo mě také téměř akrobatické protáčení bajonetů). Já sama bych tam ovšem nehnutě stát nechtěla, a asi ani nedokázala - vlhko a teplo je tu vážně náročné (a to jsem rozhodně nebyla oblečená v plné polní jako stráže).

Vstup do chrámu

Dále jsme pokračovaly do Longshan Temple - tedy do chrámu Dračí hory (můj vlastní přibližný překlad :-)). Tentokrát jsme využily pro změnu metro, naše buddy dokonce zvládly přemluvit pána u okénka, aby nám i na naše české ISICy vydal studentskou dopravní kartu EasyCard - takže teď už jsme plně mobilní :-) (za vyřízení se platí 100 TWD, ovšem při odjezdu se karta vrátí a peníze vám vrátí - sympatické :-)). Metro se zdá pochopitelnější, je poměrně přehledně popsané i v angličtině, v každé stanici jsou mapky, dost se to podobá pražskému metru - rozdílem je pouze víc linek, a to rovnou 9. Chrám je také jednou ze zastávek, takže hned po výlezu jsme mohly obdivovat tradiční taiwanskou architekturu. Chrám je tvořen mnoha nejrůznějšími svatyněmi, kde se mohou lidé pomodlit dle typu svého přání, největší svaty ně je zasvěcena buddhovi. Probíhá to tak, že si člověk vezme vonné tyčky, na ohni je zapálí, a s nimi v ruce se poté uklání před některou ze svatyní. Také jsou tu stoly, na které člověk může přinášet oběti - většinou v podobě ovoce či jiného jídla (když jsme se

Hlavní svatyně

ptaly, co se s ním stane večer, bylo nám řečeno, že co nesní bozi, sní lidé :-)). Také tu byl automat na vodu, kde jsme si vděčně doplnily vodu v lahvích - překvapilo mě, že místo jednorázových kelímků to mají jednorázové papírové sáčky (je to rozhodně ekologičtější). A protože už jsme se cítily celkem zážitky nasycené, a po druhé hodině už taky bylo, dohodly jsme se, že se přesuneme zpět do hostelu ubytovat se. Použily jsme dvě různé linky metra, přičemž druhá je celá nadzemní, takže jsme mohly obdivovat Taipei i při cestě (mimochodem u metra se musí karta přikládat u vchodu i u východu, podle trasy vám to odečte příslušné peníze). Cestou od nejbližší stanice se silně rozpršelo, takže jsme rády zašly do obchodu jednoho místního operátora, u kterého nám buddy vyjednaly nákup simek s expirací za půl roku. Ovšem byla to téměř operace, musely jsme slečně dát dokonce dva doklady s fotkou, ona si to oskenovala, vše zaznamenala, a až po podpisu nám ji dala ( oproti nákupu předplacené karty v ČR opravdu rozílný přístup). Poté už jsme ale konečně přišly do hostelu, kde nás zaměstnankyně Vanessa ubytovala do pokoje se samostaným příslušenstvím (ovšem pro příště si rozhodně zapamatuju, že až budu vybírat hostel, tak s 20kilový kufrem rozhodně může mít maximálně jedno poschodí -

Dočasné působ

my bydlíme ve třetím :-)). Jelikož jsme byly po cestě i celodenním trajdání utahané, rozloučily jsme se s našimi buddy, a konečně se trochu natáhly a vydechly. Já jsem se ještě rozhodla vydat sehnat redukci do zásuvky, protože mi bylo řečeno, že je koupím v nějakém obchodě za rohem. Ten jsem tedy nenašla, zkusila jsem se tedy zeptat nejdřív jednoho, pak druhé taiwance, ale jejich angličtina na tohle nestačila (ale oba byli velice ochotní, to se musí uznat). Naštěstí jsem měla štěstí napotřetí, mladík u obchodu s všehochutí nejenže anglicky uměl, ale redukci dokonce měl, takže jsem se s pořízenou mohla vrátit do hostelu (ovšem nejdříve jsem málem přešla svou odbočku, a pak i samotný

I po všem placení jsem ještě celkem v balíku :-)

vchod - je to tu vážně všude úplně stejné, všude krámky a stánky a plno taiwanců :-)).

Začínám - 24 hodin na cestě

Budík mi 27. srpna zazvonil nepříjemně brzy, konkrétně už ve 2 hodiny ráno - následovala poslední půlhodina strávená doma, kontrola nejdůležitějších propriet, pak už mě čekala cesta na letiště v Ruzyni. Dorazili jsme v pět hodin, hned na dámách jsem se srazila se spolustudující Alenou, a společně už jsme čekali na odbavení našich "drobných" zavazadel. Ve frontě jsem taky zažila mírně stresovou situaci, během jednoho z letištních hlášení jsem zaslechla jméno Štursová a "dostavte se k okénku". Už jsem začala nervovat, co se pokazilo, chyba s letenkou a podobně - nakonec se při opakování ukázalo, že příjemkyní hlášení byla Katarína Štursová (kdo by čekal, že se zrovna dvě Štursové sejdou v pět ráno na letišti :-)). Uklidnila jsem se, a pokračovala k obavení - měla jsem to naprosto přesně, celková váha 20,5 kila, takže kufr byl odeslán s příslušnou nálepkou po páse, zatímco my jsme následně vyrazily na odbavení kabinových zavazadel, což stejně jako průchod rámem proběhlo bez komplikací. Let do Frankfurtu měl asi půlhodiny zpoždění, a příliš mě nenadchl - většinu doby se buď vzlétalo, nebo přistávalo (ani jedno mi příliš dobře nedělá, jak jsem zjistila :-)), a turbulence se taky vyskytly.
Ve Frankfurtu jsme se musely dostat na správný odletový gate, a jelikož jsme si jednu dobu nebyly zcela jisté, kudy tudy do Bavorova, jaly jsme se nenápadně sledovat pána zřetelně asijského vzezření :-).Vyšlo to, ještě s

Poslední snímek Evropy - Bulh

jednou radou od obsluhy jsme absolvovaly další kontrolu příručních zavazadel a bezpečnostní rám (tentokrát už jsem pípala, takže jsem absolvovala podrobnější kotrolu (angličtina s německým přízvukem je fakt hrůza, asi jsem vypadala hrozně nechápavě, ale paní vážně nebylo rozumět, co po mně chce :-)). Naštěstí mě po chvíli vypustila, takže jsme pokračovaly dál, abychom opět mohly počkat - tenktokrát před gatem E2, odkud mělo odlétat naše letadlo. Dorazily jsme jako první, ale postupem času se okolní sedačky zaplňovaly, a to výraznou převahou taiwanci či jinými asijci (na příštích pět měsíců standardní stav, jak už jsem stačila zjistit). Kolem půl dvanácté už nás začali pouštět na palubu, a po dvanácté hodině jsme narolovali na dráhu a vzlétli - před námi třináctihodinový lét, vzdálenost k uražení asi 9200 km! Málo to není, naštěstí jsme si mohli cestu

Hovězí v hořčičné omáčce, nudle

zpříjemnit dotykovými obrazovkami před námi - bylo tam množství filmů nejrůznějších žánrů (výběr z angličtiny, čínštiny, či japonština - hádejte, co jsem si asi vybrala :-)), hudební alba, hry, medailonky různých zemí, případně se také dal sledovat let kamerami umístěnými na předku a spodku letadla. Také jsme dostali oběd kolem druhé, a večeři kolem sedmé hodiny (ještě našeho času :-)).

Kuřecí a krevety, rýže s vejcem

Bylo zajímavé i sledovat let okénkem - zažila jsem plné slunce, pak jeho západ, v noci nad Afghánistánem průlet nad bouřkou (turbulence, ouch), a pak ještě těstě před Taiwanem svítání. Při přístání se naštěstí nekonal tajfun, kterým strašila moje buddy, a v 6:20 ráno (už

Taipei letecky

taiwanského času, tedy asi půlhodiny po půlnoci u nás) jsme bezpečně opět dosedli na pevnou zem. Úspěšně jsme prošli zdravotním rámem (kdyby detekoval infekci, dali by vás do karantény - co lepšího si po příletu přát :-)), kontrolou víza, a u pásu jsem se i štastně shledala s vlastním zavazadlem. Stějně Alča, a tak už jsme vyšly do příletové haly, kde nás s máváním a krásnými cedulemi vitaly naše buddy (jedna má, dvě Alčiny). Bez obtíží jsme absolvovaly výběr z automatu, a objednané taxi už nás dovezlo na adresu našeho hostelu (cesta trvala hodinu, a to i po dálnici - letiště už vlastně ani není součástí Taipeie, jak jsme se dozvěděly). V osm hodin jsme byly na místě -

Vítací cedule

našeho času to jsou 2 hodiny ráno, a to tedy znamená, že od dveří mého pokoje v Třebechovicích ke dveřím hostelu v Taipei to znamenalo vydržet cestu trvající 24 hodin (už teď si troufám tvrdit, že to rozhodně za to stálo :-)).