Jak už jsem minule naznačila, k hostelu jsme dorazily v 8 hodin ráno. Ovšem nějakou dobu jsme čekaly, než se objeví někdo z personálu, a ani pak ještě neproběhlo nastěhování - náš pokoj se měl uvolnit až kolem druhé hodiny. Naštěstí jsme si mohly v kanceláři schovat zavazadla, a už nalehko (ono těch 20 kilo dá i na kolečkách docela zabrat) vyrazit za prvními zážitky.
 |
| Jízdní řád |
 |
| Chang Kai-shek Memorial Hall |
S našimi buddy jsme se domluvily, že nám ukážou Chiang Kai-shek Memorial Hall, a pak se dle času uvidí. Dopravily jsme se tam autobusem (musím říct, že sama bych to rozhodně nezvládla, jízdní řád byl pro mě malinko nepřehledný). Taky jsem zjistila, že pokud nemáte nabitou kartu a chcete platit hotově, musíte si zkontrolovat nápis u řidiče - někde se totiž platí už při vstupu, a někde až při výstupu (nápis je samozřejmě ve znacích, tyhle dva ale naštěstí znám :-)). Samotný památník je na jedné straně náměstí Memorial Hall, na bocích náměstí je Národní divadlo a Národní koncertní siň, poslední stranu lemuje brána. Celé to působí monumentálně, jinak se to říct nedá. Uvnitř památníku je bronzová socha bývalého čínského prezidenta, u vstupu stojí neustále dva vojáci s bajonety, a pravidelně v hodinových intervalech se střídají (jedno jsme viděly, je to čtvrthodinová, přesně secvičená etuda, při které se
 |
| Náměstí s bránou |
|
hodně dupe, aby vynikl zvuk kanad dopadajících na dlaždice, zaujalo mě také téměř akrobatické protáčení bajonetů). Já sama bych tam ovšem nehnutě stát nechtěla, a asi ani nedokázala - vlhko a teplo je tu vážně náročné (a to jsem rozhodně nebyla oblečená v plné polní jako stráže).
 |
| Vstup do chrámu |
Dále jsme pokračovaly do Longshan Temple - tedy do chrámu Dračí hory (můj vlastní přibližný překlad :-)). Tentokrát jsme využily pro změnu metro, naše buddy dokonce zvládly přemluvit pána u okénka, aby nám i na naše české ISICy vydal studentskou dopravní kartu EasyCard - takže teď už jsme plně mobilní :-) (za vyřízení se platí 100 TWD, ovšem při odjezdu se karta vrátí a peníze vám vrátí - sympatické :-)). Metro se zdá pochopitelnější, je poměrně přehledně popsané i v angličtině, v každé stanici jsou mapky, dost se to podobá pražskému metru - rozdílem je pouze víc linek, a to rovnou 9. Chrám je také jednou ze zastávek, takže hned po výlezu jsme mohly obdivovat tradiční taiwanskou architekturu. Chrám je tvořen mnoha nejrůznějšími svatyněmi, kde se mohou lidé pomodlit dle typu svého přání, největší svaty ně je zasvěcena buddhovi. Probíhá to tak, že si člověk vezme vonné tyčky, na ohni je zapálí, a s nimi v ruce se poté uklání před některou ze svatyní. Také jsou tu stoly, na které člověk může přinášet oběti - většinou v podobě ovoce či jiného jídla (když jsme se
 |
| Hlavní svatyně |
ptaly, co se s ním stane večer, bylo nám řečeno, že co nesní bozi, sní lidé :-)). Také tu byl automat na vodu, kde jsme si vděčně doplnily vodu v lahvích - překvapilo mě, že místo jednorázových kelímků to mají jednorázové papírové sáčky (je to rozhodně ekologičtější). A protože už jsme se cítily celkem zážitky nasycené, a po druhé hodině už taky bylo, dohodly jsme se, že se přesuneme zpět do hostelu ubytovat se. Použily jsme dvě různé linky metra, přičemž druhá je celá nadzemní, takže jsme mohly obdivovat Taipei i při cestě (mimochodem u metra se musí karta přikládat u vchodu i u východu, podle trasy vám to odečte příslušné peníze). Cestou od nejbližší stanice se silně rozpršelo, takže jsme rády zašly do obchodu jednoho místního operátora, u kterého nám buddy vyjednaly nákup simek s expirací za půl roku. Ovšem byla to téměř operace, musely jsme slečně dát dokonce dva doklady s fotkou, ona si to oskenovala, vše zaznamenala, a až po podpisu nám ji dala ( oproti nákupu předplacené karty v ČR opravdu rozílný přístup). Poté už jsme ale konečně přišly do hostelu, kde nás zaměstnankyně Vanessa ubytovala do pokoje se samostaným příslušenstvím (ovšem pro příště si rozhodně zapamatuju, že až budu vybírat hostel, tak s 20kilový kufrem rozhodně může mít maximálně jedno poschodí -
 |
| Dočasné působ |
my bydlíme ve třetím :-)). Jelikož jsme byly po cestě i celodenním trajdání utahané, rozloučily jsme se s našimi buddy, a konečně se trochu natáhly a vydechly. Já jsem se ještě rozhodla vydat sehnat redukci do zásuvky, protože mi bylo řečeno, že je koupím v nějakém obchodě za rohem. Ten jsem tedy nenašla, zkusila jsem se tedy zeptat nejdřív jednoho, pak druhé taiwance, ale jejich angličtina na tohle nestačila (ale oba byli velice ochotní, to se musí uznat). Naštěstí jsem měla štěstí napotřetí, mladík u obchodu s všehochutí nejenže anglicky uměl, ale redukci dokonce měl, takže jsem se s pořízenou mohla vrátit do hostelu (ovšem nejdříve jsem málem přešla svou odbočku, a pak i samotný
 |
I po všem placení jsem ještě celkem v balíku :-)
|
vchod - je to tu vážně všude úplně stejné, všude krámky a stánky a plno taiwanců :-)).
0 komentářů:
Okomentovat