Začínám - 24 hodin na cestě

Budík mi 27. srpna zazvonil nepříjemně brzy, konkrétně už ve 2 hodiny ráno - následovala poslední půlhodina strávená doma, kontrola nejdůležitějších propriet, pak už mě čekala cesta na letiště v Ruzyni. Dorazili jsme v pět hodin, hned na dámách jsem se srazila se spolustudující Alenou, a společně už jsme čekali na odbavení našich "drobných" zavazadel. Ve frontě jsem taky zažila mírně stresovou situaci, během jednoho z letištních hlášení jsem zaslechla jméno Štursová a "dostavte se k okénku". Už jsem začala nervovat, co se pokazilo, chyba s letenkou a podobně - nakonec se při opakování ukázalo, že příjemkyní hlášení byla Katarína Štursová (kdo by čekal, že se zrovna dvě Štursové sejdou v pět ráno na letišti :-)). Uklidnila jsem se, a pokračovala k obavení - měla jsem to naprosto přesně, celková váha 20,5 kila, takže kufr byl odeslán s příslušnou nálepkou po páse, zatímco my jsme následně vyrazily na odbavení kabinových zavazadel, což stejně jako průchod rámem proběhlo bez komplikací. Let do Frankfurtu měl asi půlhodiny zpoždění, a příliš mě nenadchl - většinu doby se buď vzlétalo, nebo přistávalo (ani jedno mi příliš dobře nedělá, jak jsem zjistila :-)), a turbulence se taky vyskytly.
Ve Frankfurtu jsme se musely dostat na správný odletový gate, a jelikož jsme si jednu dobu nebyly zcela jisté, kudy tudy do Bavorova, jaly jsme se nenápadně sledovat pána zřetelně asijského vzezření :-).Vyšlo to, ještě s

Poslední snímek Evropy - Bulh

jednou radou od obsluhy jsme absolvovaly další kontrolu příručních zavazadel a bezpečnostní rám (tentokrát už jsem pípala, takže jsem absolvovala podrobnější kotrolu (angličtina s německým přízvukem je fakt hrůza, asi jsem vypadala hrozně nechápavě, ale paní vážně nebylo rozumět, co po mně chce :-)). Naštěstí mě po chvíli vypustila, takže jsme pokračovaly dál, abychom opět mohly počkat - tenktokrát před gatem E2, odkud mělo odlétat naše letadlo. Dorazily jsme jako první, ale postupem času se okolní sedačky zaplňovaly, a to výraznou převahou taiwanci či jinými asijci (na příštích pět měsíců standardní stav, jak už jsem stačila zjistit). Kolem půl dvanácté už nás začali pouštět na palubu, a po dvanácté hodině jsme narolovali na dráhu a vzlétli - před námi třináctihodinový lét, vzdálenost k uražení asi 9200 km! Málo to není, naštěstí jsme si mohli cestu

Hovězí v hořčičné omáčce, nudle

zpříjemnit dotykovými obrazovkami před námi - bylo tam množství filmů nejrůznějších žánrů (výběr z angličtiny, čínštiny, či japonština - hádejte, co jsem si asi vybrala :-)), hudební alba, hry, medailonky různých zemí, případně se také dal sledovat let kamerami umístěnými na předku a spodku letadla. Také jsme dostali oběd kolem druhé, a večeři kolem sedmé hodiny (ještě našeho času :-)).

Kuřecí a krevety, rýže s vejcem

Bylo zajímavé i sledovat let okénkem - zažila jsem plné slunce, pak jeho západ, v noci nad Afghánistánem průlet nad bouřkou (turbulence, ouch), a pak ještě těstě před Taiwanem svítání. Při přístání se naštěstí nekonal tajfun, kterým strašila moje buddy, a v 6:20 ráno (už

Taipei letecky

taiwanského času, tedy asi půlhodiny po půlnoci u nás) jsme bezpečně opět dosedli na pevnou zem. Úspěšně jsme prošli zdravotním rámem (kdyby detekoval infekci, dali by vás do karantény - co lepšího si po příletu přát :-)), kontrolou víza, a u pásu jsem se i štastně shledala s vlastním zavazadlem. Stějně Alča, a tak už jsme vyšly do příletové haly, kde nás s máváním a krásnými cedulemi vitaly naše buddy (jedna má, dvě Alčiny). Bez obtíží jsme absolvovaly výběr z automatu, a objednané taxi už nás dovezlo na adresu našeho hostelu (cesta trvala hodinu, a to i po dálnici - letiště už vlastně ani není součástí Taipeie, jak jsme se dozvěděly). V osm hodin jsme byly na místě -

Vítací cedule

našeho času to jsou 2 hodiny ráno, a to tedy znamená, že od dveří mého pokoje v Třebechovicích ke dveřím hostelu v Taipei to znamenalo vydržet cestu trvající 24 hodin (už teď si troufám tvrdit, že to rozhodně za to stálo :-)).