Cameron highlands

V neděli 22.ledna (datum zmiňuji záměrně, bude ještě důležité) jsme se přesunuly z horké metropole Kuala Lumpur do chladnější části Malajsie, do horské oblasti Cameron highlands, která se nachází asi 200 km od KL. Zakotvily jsme v Tanah Rata, největším městě v Cameron highlands, které je zároveň i administrativním centrem celé oblasti - nachází se v nadmořské výšce asi 1500 metrů nad mořem, denní teploty se tam tedy pohybují do 25°, a noční klesají třeba až ke 12°. Cameronské výšiny jsou proslulé pěstováním zejména čaje, ale i dalších plodin (například jahod), turisté v místních lesích také mohou obdivovat krásu rafflesie, největší květiny na světě.

Mossy forest

Když jsme se autobusem už blížily k Tanah Rata, najednou nás v horských serpentinách překvapila dopravní zácpa - nějak jsme ji takto vysoko neočekávaly. Takto se nám cesta z pěti hodin prodloužila na šest, jen posledních deset kilometrů trvalo asi hodinu, díky popojíždění krokem. Když jsme se nakonec dostaly až do města, vydaly jsme se do hostelu, který nám doporučil Lonely planet průvodce (rezervaci jsme neměly). Paní v recepci hostelu byla velmi příjemná, ale sdělila nám nemilé zpráva - vzhledem k čínskému Novému roku (letos připadl na 23.ledna) a s ním spojenými prázdninami měli v hostelu naprosto plno (lidé dokonce obsadili i matrace v televizní místnosti a veškeré gauče na zastřešené terase. Už jsme pochopily, kde se vzaly ty dopravní komplikace - čínští obyvatelé jeli k příbuzným na oslavy, a Malajci zase využíli prázdnin k dovolené v horách (s tím jsme nějak nepočítaly). Recepční nám nakonec nabídla, že bychom mohly přenocovat v jungle baru (venkovní zastřešená teráska, kde jsou i nějaké gauče). I když bychom dostaly přikrývku, představa noci strávené vlastně venku (v noci teploty rozhodně nebyly tropické) se nám úplně nepozdávala, ale když jsme obešly několik dalších hostelů a hotelů, a ty buď byly plné, nebo extrémně drahé, nakonec jsme na nabídku noci v baru kývly (koneckonců to vypadalo dost dobrodružně). Už jsme se s tím docela smířily, když nám štěstí zase ukázalo příznivější tvář - někdo na poslední chvíli zrušil rezervaci třílůžkového pokoje, a my jsme nabídku na jeho obsazení rády přijaly :-).

Výhled z Mt. Brinchang

Když už jsme bydlely, mohly jsme si naplánovat program na další dva dny, které nás v horách čekaly. Nakonec jsme se rozhodly si na oba dny zakoupit tour od jedné z mnoha turistických kanceláří (raději bychom si kýžená místa prohlédly samy, ale vzhledem ke vzdálenostem a dalším problémům byl balíček od cestovky pro nás nejjednodušší řešení). V pondělí ráno jsme proto nasedly to připraveného džípu, a světe div se, další 4 spolupasažéři byli turisté z Čech - svět je opravdu hrozně malý. Bylo příjemné si zase pokecat s krajany (a později si také společně pěkně česky zanadávat :-D). Nejprve nás náš řidič vyhodil u čajových plantáží, kde jsme si udělaly mnoho a mnoho fotek (měli jsme opět štěstí na počasí, bylo modro, a po plantážích se povalovaly zbytky mlhy - krása). Následně nás vyvezl po dost nerovné klikaté silničce až na Mt. Brinchang, horu vysokou 6 666 stop (tedy něco přes 2 km). Tam jsme vylezli na vyhlídku, a pak nás řídič-průvodce vzal asi na hodinový průchod (chvílemi průlez) do lesta Mossy forest. V překladu je to mechový les, což je příznačný název - všechno je tam nacucáno vodou, o bláto není nouze, takže jsme po prohlídce byli všichni do jednoho jako prasátka. Cestou zpět do Tanah Rata jsme navštívili jahodovou farmu, všelí farmu a motýlí farmu. Dost jsme se divili, co všechno je možné brát jako turistické atrakce - nás nic z těchto farem až tak nebralo, i když v motýlí farmě jsem aspoň udělala mnoho povedených záběrů. Po návratu jsme si ještě udělali kratší výšlap k vodopádu nedaleko Tanah Rata. Večer jsme strávily v poklidu hraním karet a večeří.

Druhý den, v úterý, jsme měly zakoupenou půldenní tour za rafflesií, největší květinou na světě. Je to vlastně parazit, který roste na kořenech a liánách jednoho stromu v místním pralese. Cesta ke květině byla náročná, nejdříve jsme museli k začátku treku jet hodinu autem - poté si nás převzal místní průvodce (opravdu originální figurka, na nohou holinky, s sebou nic kromě mačety a krabičky cigaret, ze které tahal jednu za druhou, celkem výrazně z něj byl cítit alkohol, a z angličtiny neznal o moc víc slov než water a flower). Trasa vedla pralesem, a byl to asi nejnáročnější trek, který jsem kdy zažila - často byla cesta pouze jedna velká blativá plocha, takže naše boty zažily další krušné chvíle, musely jsme se doslova plazit bambusovým porostem, brodily jsme říčku...ale na druhou stranu to bylo opravdu zajímavé, a jako odměna nás na konci opravdu čekala slibovaná květina (dokonce kvetly zrovna 2 exempláře). Rostly v příkrém svahu, takže focení bylo velmi náročně, ale stálo to za to (ovšem žádného velkého zápachu jsme si nevšimla, i když se všude píše, že by rafflesie neměla zrovna vonět). Zpáteční cesta utekla rychleji, už jsme totiž věděli, co nás kde čeká (a také už jsme rezignovali na to se pokoušet se blátu vyhýbat). Před návratem do Tanah Rata jsme si ještě v aboriginské vesničce vyzkoušeli střílení foukačkou (trefila jsem terč :-)). Zpáteční cesta nás málem ukolébala k spánku, přece jen nás ten 4-hodinový pochod pralesem dost zmohl - naštěstí jsme měli dobrý čas, takže jsme si s holkama ještě v hostelu stihly dát sprchu, najíst se, a v 6 večer jsme už nasedaly opět do autobusu, směrem Ipoh, a následně Singapur.