Kuching a džungle v NP Bako

Jako další bod v našem cestovním itineráři byl jižní cíp malajského Bornea, město Kuching a přihlehlé okolí. Ovšem abychom se k němu dostaly, čekala nás další náročná cesta. Nejprve autobus z Bruneje do malajského města Miri, to byly asi 4 hodiny cesty (brnkačka). V Miri přestup na další autobus, dálkový spoj přímo do Kuchingu - cesta měla trvat něco mezi 12 a 15 hodinami (a samozřejmě jsme měly štěstí na ten delší z avizovaných údajů, tedy 15 hodin). Spát se za jízdy moc nedalo, autobus byl dost přecpaný (mezi všemi těmi Malajci jsme my tři Evropanky byly jako pěst na oko), často stavěl a rozsvěcel, a silnice po celém Borneu neoplývají zrovna nejlepší kvalitou, takže rady, aby si dámy na cestování oblékly sportovní podprsenku, jsou poměrně trefné. Ale přežily jsme, a řádně natřesené jsme v 9 ráno v Kuchingu na terminálu už chytaly taxi, které nás odvezlo do hostelu.

Zamluvený dopředu jsme ho neměly, ale volný pokoj zrovna měli, takže jsme se ubytovaly, osvěžily se sprchou, a vyrazily do města. Lonely planet průvodce nám nabízel jakousi pěší okružku po místních památkách, tož jsme se po ní vydaly - no ale časem se ukázalo, že plno z nich je buď v rekonstrukci, nebo nejsou až tak zajímavé, a také vedro kolem poledne začalo být dost neúnosné. Šly jsme se tedy zchladit, nejprve do místního muzea, později do kavárny na ledovou kávu, a nakonec jsme se rozhodly přečkat nejhorší sluneční nápor v posteli v hostelu, a zpět do ulic vyrazit až navečer. To se ukázalo být jako rozumné, a ještě jsme to tak během našeho cestování několikrát praktikovaly (ono rovník, i když v zimním obodobí, je prostě rovník). Podvečer jsme strávily procházkou po promenádě, kde jsme obdivovaly opravdu netradiční budovu na protějších břehu řeky (soukromě jsme si ji nazvaly ufo, nakonec se ukázalo, že je to budova parlamentu), v libanonské restauraci jsme se navečeřely, a pomalu jsme se opět navrátily do hostelu. Rozhodly jsme se totiž (protože přece nebudeme spát dvě noci v té samé posteli, že :-D), že na příští dva dny, tedy přes noc, se přesuneme do nedalekého národního parku Bako, kde je toho poměrně hodně k vidění (což se o samotném Kuchingu až tak říct nedá).

Jak jsme si řekly, tak jsme i udělaly, ráno jsme chytly první autobus, a z konečné stanice nás do parku dopravila loďka. Ještě než jsme se stihly přihlásit k ubytování v hlavní budově, potkaly jsme u jedné z bungalovů poměrně rozměrné divoké prase - upřímně jsem nevěděla, jestli mám spíš fotit, nebo spíš utíkat. Nakonec jsme opatrně prošly kolem, a pán v recepci nás ujistil, že se nemáme bát, že zdejší prasata agresivní nejsou - no, nezbylo nám nic jiného, než mu věřit :-). Mimo stáda prasat se ještě všude v okolí pohybovaly skupinky opic (na ty si bylo třeba dávat pozor, jelikož rády turistům kradly jídlo, klidně i přímo od úst). Pak jsme se bez dalšího otálení vydaly na pláž, která byla naším cílem. Ovšem předtím, než jsme se mohly ponořit do teplého oceánu, jsme musely zdolat trek džunglí v celkové délce 2,6 km. Říkaly jsme si, že za hoďku v prstem v nose (na mapce bylo přitom napsáno, že si máme na tento trek vyhradit minimálně 2 hodiny). No, ukázalo se, že šplhání po kamenitých i kořenových stupních  nahoru a dolů ve 30° vedru je mnohem náročnější, než by se mohlo zdát (i když to většinou naštěstí bylo ve skrytu stromů), a tak nám skutečně trvalo téměř 120 minut, než jsme z útesu konečně spatřily naši vytouženou pláž. Byly jsme propocené skrz naskrz, takže jsme neváhaly ani minutku, a okamžitě se vrhly do vln, což bylo skutečné blaho. V té chvíli bylo na pláži asi 6 lidí, během dne ještě několik málo dalších přibylo, všichni to byli hosté ubytováni v bungalovech v parku. Zpestřením pobytu na pláži bylo odhánění drzých opic od našich batohů - poprvé (to jsme o nich ještě nevěděly) nás na ně naštěstí upozornil jeden pán, takže jsme úprkem z vln a pořádným jekotem ještě stihly zabránit tomu, aby se nám dostaly do batohů (i když Alča už měla z jedné kapsy napůl vytažený igelitový pytlík). Opice potom docela naštvaně prskaly, a stále číhaly na vhodnou příležitost k další loupežné výpravě, takže jsme musely být ostražité.

Návrat zpět do rezortu nám usnadnila poblíž kotvící loďka (majitel lodě dobře vědět, že mnohým turistům už se nebude chtít šlapat celou cestu zpátky opět pralesem). Po sprše a večeři jsme absolvovaly noční prohlídku pralesa s průvodcem - a bylo to opravdu zajímavé. Když jsme předtím tlapaly k pláži, tak jsme si s holkama říkaly, že to tu chvílemi vypadá skoro jak v českém lese (až na to teplo), a v jednom místě to tam zase vypadalo jako v Prachovských skalách - rozhodně jsme nepociťovaly nějaké nebezpečí. No a pak jsme při prohlídce viděly několik různých jedovatých hadů (a to ne někde hlouběji v pralese, ale hned v křoví mezi jednotlivými bungalovy - ale agresivní prý nejsou), jedovatých stonožek či mnohonožek, škorpiony, a dokonce i pěkně ošklivého chlupatého pavouka (jen jsem ho zahlédla se mihnout, a úplně mi to stačilo). No, pochopily jsme, že není vše takové, jaké se na první pohled zdá.

Další den jsme se nehodlaly válet, a opět jsme se hned brzy ráno vydaly na trek, tentokrát bez finiše na pláži. Hned asi druhou odbočku se nám podařilo minout, takže jsme si mírně zašly do velmi pěkného, ale bahnitého místečka pod skalami. Slepá ulička nám naznačila, že se někde stala chyba, takže jsme se bažinou pročvachtaly ještě jednou, a pak už jsme naštěstí bez dalších pohrom pokračovaly. Vedro bylo opět značné, štěstí nám přálo v tom, že chvílemi se slunce schovávalo za mraky, což jsme kvitovaly s povděkem. Asi 6ti hodinovou túru jsme ukončily na útesu s výhledem na další krásnou pláž (tato ovšem není přístupná jiným způsobem, než na lodi z moře). Před odjezdem z NP jsme ještě stihly sprchu, která bylo dost potřeba. Zpátky v Kuchingu už jsme si pouze zašly na večeři, a večer jsme strávily v klidu na hostelu hraním karet (venku se spustil obrovský lijavec, což nám nijak nevadilo, a opět se ukázalo, že počasí nám při našem cestování přeje - kdyby se něco takového stalo v džungli, bylo by to dost nešťastné).

Poslední den v Kuchingu, potažmo na Borneu, jsme navštívily nedalekou krokodýlí farmu. Nejprve jsme shlédly speciální krmení (spíš možná show pro návštěvníky), při které se krokodýlil vymršťovali pro kuřata pověšená na laně asi tak metr až dva nad vodní hladinou. Byly k vidění pozoruhodné výkony, nějakého takového krokouše bych bez ostnatého plotu potkat rozhodně nechtěla. Pak jsme si prohledly celý areál, který byl velmi rozsáhlý, bylo v něm několik různých druhů krokodýlů v rozmanitých prostředích - jedni byli ve vodě tak pokryté žabince, že pod ním vůbec nebyli vidět. Pak už však nastal čas, takže jsme si v hostelu vyzvedly naše batohy, a taxi nás dovezlo na letiště, odkud jsme měly večerní let do Kuala Lumpur. Nebyly jsme si jisté, jestli nebudeme mít zpoždění, navečer se opět rozpoutal obrovský lijavec, tentokrát i doprovázený hromy a blesky. No, ale nakonec se vše stihlo poměrně načas, my jsme se naposledy rozloučily s krásným Borneem, a mohly jsme se těšit na nové zážitky v Kuala Lumpur i jeho okolí.