 |
Kampus z lanovky
|
Ač se to může zdát (pro mě osobně tedy rozhodně) neuvěřitelné, v zapisování svých zážitků jsem došla až ke konci - pětiměsíční asijské dobrodružství skončilo, což je samozřejmě dobrým důvodem k patetickému ohlédnutí za minulým půlrokem. To si ale nechám až na příští (a poslední) můj článek (věřím, že se k němu dokopu rychleji než k tomuto :-)) - teď bych chtěla jen dokončit zápis z posledních dnů na Taiwanu, ve kterých se stále ještě vyskytly nějaké nové zážitky.
Ze Singapuru jsme přiletěly v sobotu 28.ledna v noci - do definitivního odletu nám tedy zbývaly čtyři celé dny, ve kterých bylo nutné zabalit, nesbalitelné věci vyhodit či darovat (Alča s Magdou se mohly radovat z mnoha více či méně použitelných předmětů), nejhorší špínu z dvoutýdenní cesty přeprat (měla jsem sice původně v plánu vyprat vše najednou až doma, ale názor jsem změnila z obavy, že by se protidrogoví psi na letišti v takovém případě asi ze všech možných pachů vycházejících z mého kufru zbláznili). Podstatnou položkou na seznamu bylo také dokoupení všech zbývajících dárečků a suvenýrů a nejrůznějších asijských pochutin (ale zároveň to také nepřešvihnout s váhou kufru, který byl stále limitován šibeniční hodnotou 20 kil). Navštívila jsem tedy místní obchody i obchůdky, tržiště Muzha market i nákupní pasáž v metru, a poměrně úspěšně jsem sehnala vše, co jsem měla v úmyslu sehnat.
 |
| Oblíbené jídlo ve 45 |
Další, poněkud smutnější, ale nedílnou součástí odjezdu bylo i loučení - s kamarády, buddy, oblíbenými restauracemi i místy. S oběma mými buddy jsem prožila moc příjemný nedělní večer, a dokonce jsem od nich ještě nádavkem ke vší té péči dostala odjezdový dáreček - ananasové koláčky v krásné velké piksle (musela jsem kvůli tomu mírně překopat svá už z většiny zabalená zavazadla, ale povedlo se, a celou krabici se mi povedlo dovézt až k nám do Čech). Měly jsme ještě v posledních dnech obejít naše nejoblíbenější podniky, pro místa znalé "čtyřicetpětku" a "zpocené chlapíky" - ale plány nám zhatilo probíhající volno mezi semestry - majitelé mnoha restaurací si také dali volno. Nebyl samozřejmě problém nahradit je jiným místním chutným jídlem, ale tohle by bylo tou třešničkou na dortu.
 |
| Beitou hot springs |
Abychom také přišly na jiné myšlenky, v pondělí jsme se rozhodly dohnat ještě aspoň jeden z mnoha restů, které jsme si tu vytvořily. Vyjely jsme si do Beitou, části města, které je proslulé horkými prameny a lázněmi. Buď se dá jít do soukromých (a tedy draze placených), nebo do veřejných, kam jsme samozřejmě zamířily i my. Za pakatel 40 NTD jsme si zakoupily tříhodinový vstup. Lázně vypadají tak, že jsou to vzájemně propojené bazénky, ve kterých voda přepadá z horních (horkých až vařících) do dolních (méně horkých a vařících) - na obrázku jsou to ty zadní bazénky. Pro představu, nejstudenější bazén měl teplotu 39°, další postupně 41°, 43° a 45° (v tom jsem si smočila pouze kotníky, nechtěla jsem riskovat opaření). Mimo tyto horké bazénky jsou tam také dvě ledové nádrže (na obrázku vlevo dole). Správný postup při touze o maximální pozitivní působení je takový, že nejprve se navštíví nejméně teplý bazének (člověk musí být ponořen celý až po krk) - když už to nelze vydržet, je na řadě ledová voda (to je vážně síla, z 39° najednou na takových 17° - ale je pravdou, že když člověk už sedí v něm a nehne se ani o milimetr, je to zvláštním způsobem příjemné). Po studené lázni je na řadě opět teplá voda, tentokrát už druhá nejteplejší , po ní ledárna, a tak stále dál, až se dostanete k té nejteplejší nádrži. Střídání horké a studené vody je prý hrozně prospěšné pro pružnost kůže, a spousta taiwanských staroušků si tam také nahřívala revma. Osobně se mi to velmi líbilo (ledový bazén s výhradami :-)), ale rozhodně jsem měla problémy s prvotní fází návštěvy - a to svléknutí se do plavek a studená sprcha při venkovní teplotě 15° - to byla vážně zkouška sebeovládání.
 |
| Jinovatka - znamení návratu |
Tyhle poslední dny uplynuly rychleji, než jsme čekaly, a přišel poslední lednový den, který byl zároveň naším posledním taiwanským dnem. Po vystěhování z koleje jsme zbytek dne strávily v českém složení ještě s druhou Alčou a Magdou, jedly jsme, povídaly, hrály karty, prostě jsme se snažily nemyslet na večerní odlet. Ale čas jsme zastavit nezvládly, a po osmé večerní už nás holky doprovodily k objednanému taxíku. Dále už vše probíhalo poměrně nudně a podle leteckého itineráře - před odletem o půlnoci jsme ještě utratily poslední dolary, já jsem nemusela připlácet za své kilo a půl nadváhy (na kufru :-)), a i jedno zavazadlo navíc na palubu mi prošlo beztrestně. Jídlo nebylo nicmoc, zvlášť při srovnání s cestou tam, ale nebylo to nic, co by nám zrovna dvakrát vadilo. Po téměř třinácti hodinách letu jsem dosedli na letiště ve Frankfurtu, kde jsme při nástupu do letištního autobusu pocítily, že přivykání si na evropské teploty bude krušné. Navazující let do Prahy také proběhl bezproblémově, a před jedenáctou hodinou dopolední jsme opět dýchaly čerstvý český mrazivý vzduch. Tím se definitivně uzavřela tahle úžasná a nezapomenutelná kapitola mého života, zážitků a zkušeností mám nepočítaně, a každému radím - pokud můžete, jděte do toho taky, stojí to za to!
0 komentářů:
Okomentovat