Poslední ohlédnutí

Už jsem doma skorem dva měsíce, což už je čas dostatečný k tomu, aby se veškeré předtím zcela čerstvé zážitky z asijského pobytu usadily a trochu utřídily. V posledním článku bych vypíchla to, co se mi při vzpomínání na minulý půlrok vybaví - prostě nej zážitky (v jakémkoli slova smyslu). Všem čtenářům, pravidelným i náhodným, díky za přízeň, snad si každý našel to své - a až si najdu práci v Singapuru :-D, zase se ozvu.

Jdu do finále

Kampus z lanovky

Ač se to může zdát (pro mě osobně tedy rozhodně) neuvěřitelné, v zapisování svých zážitků jsem došla až ke konci - pětiměsíční asijské dobrodružství skončilo, což je samozřejmě dobrým důvodem k patetickému ohlédnutí za minulým půlrokem. To si ale nechám až na příští (a poslední) můj článek (věřím, že se k němu dokopu rychleji než k tomuto :-)) - teď bych chtěla jen dokončit zápis z posledních dnů na Taiwanu, ve kterých se stále ještě vyskytly nějaké nové zážitky.

Singapur

Marina Bay Sands v pozadí

Poslední tři noci z našeho více než dvoutýdenního cestování jsme strávily v Singapuru, malinkém státu nacházejícím se na jižním cípu Malajského poloostrova. Vypravily jsme se tam přímo z Cameron highlands, ale doprava se nám mírně zkomplikovala, opět v důsledku čínského Nového roku. Z hor jsme nejprve bez problémů dojely autobusem do města Ipoh, odkud jsme si chtěly zakoupit lístky přímo do Singapuru. Ovšem všichni z mnoha prodejců se na nás usmívali jako na blázny - náš požadavek jet hned večer se nesetkal s pochopením, všechny spoje byly bez výjimky plně obsazené. Nakonec jsme tedy vzaly zavděk aspoň lístky do Johor Bahru, což je vlastně malajské město přímo hraničící se Singapurem (než jsme se dostaly na to správné nástupiště pro autobus do JB, docela nám to dalo - byl tam ohromný chaos, a to i přes značně pokročilou večerní hodinu, a ani prodejce lístků nám moc neporadil, posílal nás od čerta k ďáblu). Z Johor Bahru už je to jednoduché, několikrát do hodiny tam jezdí do Singapuru autobusy, které na vás počkají na celnici, a pak vás dovezou až do centra.

Cameron highlands

V neděli 22.ledna (datum zmiňuji záměrně, bude ještě důležité) jsme se přesunuly z horké metropole Kuala Lumpur do chladnější části Malajsie, do horské oblasti Cameron highlands, která se nachází asi 200 km od KL. Zakotvily jsme v Tanah Rata, největším městě v Cameron highlands, které je zároveň i administrativním centrem celé oblasti - nachází se v nadmořské výšce asi 1500 metrů nad mořem, denní teploty se tam tedy pohybují do 25°, a noční klesají třeba až ke 12°. Cameronské výšiny jsou proslulé pěstováním zejména čaje, ale i dalších plodin (například jahod), turisté v místních lesích také mohou obdivovat krásu rafflesie, největší květiny na světě.

Kuala Lumpur

Po přesunu z Bornea nás čekaly nejprve 3 dny v hlavním městě Malajsie, Kuala Lumpur - vyměnily jsme bornejsou džungli za džungli městskou. Veškerou tradiční dopravu jako letadlo z Kuchingu, pak autobus a vlak jsme zvládly na jedničku, a kolem desáté večerní jsme se dostaly až k našemu hostelu v čínské čtvrti. Tímto bych chtěla poděkovat jednomu místnímu taxikáři, který nás ochotně a naprosto přesně odnavigoval na adresu našeho hostelu (v průvodci se o taxikářích v KL moc pěkných věcí nepsalo, takže nás to velmi mile potěšilo). V hostelu jsme obsadily náš pokoj pouze pro 3, a soukromě jsme si ho přejmenovaly na celu - byl zařízen dost spartánsky, kovové postele, jeden stolek, žádné skříňky, betonová podlaha a okno, které vedlo do chodby :-). Ovšem matrace byly měkké, přikrývky jsme si v recepci vyprosily, větřák foukal, ve sprchách teplá voda většinou tekla, takže pro naše účely to bylo místo více než vyhovující (a tentokrát jsme tam hodlaly zůstat celé 3 noci, samy jsme tomu sotva mohly uvěřit, že nás nečekají další okamžité přesuny). Bonusem byl bar na střeše, který jsme hned ten večer vyzkoušely - nebyl z něj sice nějaký super výhled, ovšem bylo příjemné si posedět s plechovkou piva v mírném večerním malajském vánku.

Kuching a džungle v NP Bako

Jako další bod v našem cestovním itineráři byl jižní cíp malajského Bornea, město Kuching a přihlehlé okolí. Ovšem abychom se k němu dostaly, čekala nás další náročná cesta. Nejprve autobus z Bruneje do malajského města Miri, to byly asi 4 hodiny cesty (brnkačka). V Miri přestup na další autobus, dálkový spoj přímo do Kuchingu - cesta měla trvat něco mezi 12 a 15 hodinami (a samozřejmě jsme měly štěstí na ten delší z avizovaných údajů, tedy 15 hodin). Spát se za jízdy moc nedalo, autobus byl dost přecpaný (mezi všemi těmi Malajci jsme my tři Evropanky byly jako pěst na oko), často stavěl a rozsvěcel, a silnice po celém Borneu neoplývají zrovna nejlepší kvalitou, takže rady, aby si dámy na cestování oblékly sportovní podprsenku, jsou poměrně trefné. Ale přežily jsme, a řádně natřesené jsme v 9 ráno v Kuchingu na terminálu už chytaly taxi, které nás odvezlo do hostelu.

Vzduchem, po souši i po vodě do Bruneje

Hrubý plán naší dvoutýdenní cesty (v ryze českém dámském složení já, Alča a Alča) po jihovýchodní Asii byl poměrně přesně daný - zbytek malajského Bornea, okolí Kuala Lumpur na pevninské Malajsii, a ukončení v Singapuru. Ovšem jako první jsme měly v merku sultanát Brunej, malou zemičku na západním pobřeží Bornea, která se díky zásobám ropy řadí mezi nejbohatší země světa. Ovšem cesta, kterou jsme musely před návštěvou Bruneje urazit, byla dlouhá, strastiplná, náročná a únavná - nicméně to všechn o k poznávání cizích zemí patří, a i my jsme s tím byly takříkajíc smířené.