Vzduchem, po souši i po vodě do Bruneje

Hrubý plán naší dvoutýdenní cesty (v ryze českém dámském složení já, Alča a Alča) po jihovýchodní Asii byl poměrně přesně daný - zbytek malajského Bornea, okolí Kuala Lumpur na pevninské Malajsii, a ukončení v Singapuru. Ovšem jako první jsme měly v merku sultanát Brunej, malou zemičku na západním pobřeží Bornea, která se díky zásobám ropy řadí mezi nejbohatší země světa. Ovšem cesta, kterou jsme musely před návštěvou Bruneje urazit, byla dlouhá, strastiplná, náročná a únavná - nicméně to všechn o k poznávání cizích zemí patří, a i my jsme s tím byly takříkajíc smířené.

Cesta se započala ve čtvrtek 12.ledna pozdě večer, kdy jsme nasedly na autobus, který nás dovezl až na taipeiské letiště Taoyuan. Odtud nám o půl druhé ráno letělo letadlo (nachlup stejným spojem, pouze o týden dříve, jsme se dopravovaly na Palawan) do Manily. Tam jsme měly 12-hodinovou čekací pauzu - měly jsme obavy, jestli se tam nudou neukoušeme, ale nakonec to uběhlo poměrně rychle. Bez velkých rozpaků jsme se v klidném koutku natáhly, a jako Růženky spaly asi do 11 hodin. Pak jsme si v nedalekém food courtu daly k obědu pizzu, a pak už to do 4, kdy nám letěl další spoj, bylo co by kamenem dohodil. Další let už nás donesl až na Bornea do známeho Kota Kinabalu. Když jsme si batožinu odložily v hostelu, vydaly jsme se alespoň na večerní procházku na promenádu - s čerstvým ovocným džusem to bylo moc příjemné. Ale brzy byl čas zalehnout, další den (už sobota) jsme chtěly stihnout trajekt směřující do Bruneje. To se nám zdařilo, ovšem nikdy jsem nezažila horší cestu (a to už jsem tu v Asii zažila celkem leccos). Už jsem se zmiňovala, že s klimatizací v dopravních prostředcích se to tu přehání, ovšem tohle byl extrém nad extrémy - odhadem v podpalubí, kde jsme seděly, mohlo být asi tak 15°, což při 30° venku už je solidní náběh na angínu. Více než 3-hodinová cesta tedy byla doslova utrpením, naštěstí byla ukončena zastávkou kvůli imigračním formalitám. Zbylou hodinu cesty už jsme jely jinou lodí, která tak přehnaně vymrzlá nebyla.

Nakonec se ale zadařilo, a kolem třetí jsme úspěšně prošly imigračním maratonem na brunejské straně, a čekající autobus nás dovezl až do hlavního města Bandar Seri Begawan (název si mi podařilo zamapatoval až dlouho po tom, co jsme Brunej opustily). Jelikož jsme vzhledem k časovému omezení celého našeho výletu, mírnému podcenění vzdáleností na Borneu (cestu k jižnímu cípu jsme odhadovaly tak na 6-7 hodin jízdy, a až v Bruneji jsme si vygooglovaly, že je to hodin 19!), a nepříliš častým autobusovým spojům (poslední jezdí denně asi ve 2 odpoledne) musely pobyt v Bruneji zkrouhnout na pouhý jeden den, nelenily jsme a vyrazily jsme za krásami tohoto státečku. Na každém kroku bylo vidět, že země a její obyvatelé nemají finanční obtíže - všude bylo krásně čisto, zeleno, upraveno, lidé se usmívali a zdravili nás - rozdíl mezi Filipínami, nebo i Malajsií, v určitých ohledech propastný.

Naše kroky nás dovedly až k místní mešitě, velmi fotogenickému a příjemnému místu obklopenému vodní nádrží. Ve stínu u fontánky jsme se rády skryly před sluncem i 30° vedrem, později jsme se (náležite oblečeny do hábitů kryjících nás od hlavy až k patě - no, v mém případě pouze nad kotníky, dali mi nějaký malý) podívaly a vychutnaly si atmosféru i utnitř mešity. Odskočily jsme si na jídlo, a pak se ještě vrátily udělat si nějaké snímky při západu slunce. Večer jsme zakončily bazénem (ano, v naší levné ubytovně byl přítomen bazén, vstup za 1 dolar, tedy asi 15 korun), později ještě internetovou kavárnou s dortíky (jmenovala se Coffee Bean & Tea Leaf, a ještě několikrát během našich cest jsme měly možnost ji navštívit).

V neděli jsme vstaly velmi časně, zaprvné abychom co nejvíc využily zbývající čas, a zadruhé abychom návštěvu další mešity absolvovaly za trochu příjemnějších teplot. To se vydařilo, a už před osmou ranní jsme vstupovaly do zahrad mešity Jasne´ Asr Hassanil Bolkiah. Opět to tam bylo úžsasné příjemné a upravené, všude fontánky a nádržky s vodou, květiny, keře, všechno v plném květu - no upřímně se nám odtamtud příliš nechtělo, v krytu pod stromy se zurčící vodou to tam bylo pohodové posezení. Ale čas byl neúprostný, a tak jsme pokračovaly vyzkoušet ještě jednu z aktivit typických pro BSB - projížďku říčním taxi do vodní vesnice. To je opravdu vesnice, s ulicemi, školou i mešitou - pouze celá stojí na kůlech na řece. Domečky jsme propojeny lávkami, doprava na delší vzdálenosti se odehrává loďkami, dokonce tu mají i vodní benzinku Shell pro lodě. Opravdu byl zážitek něco takového vidět, sama sebe si asi úplně neumím představit tam žít. Ovšem nenechte se mýlit, nežijí tam žádní extra chudáci, většina domů má zavedenou elektřinu, a velké množství satelitů na střechách také o něčem svědčí.

Vpravo nahoře rambutan, dole durian

Hodinová projížďka utekla jako voda, a nám zbyl před obědem a check-outem z hostelu akorát tak čas na obhlédnutí místního tržiště. Spousta barev i vůní, sušené věci všecho druhu (rybky, krevety, plno se nám vůbec nepodařilo identifikovat), mnoho druhů ovoce i zeleniny, kokosové ořechy - opravdu vše. Rozhodně musím zmínit durian, což je ovoce, které je známé svou napříliš vábnou vůní. My jsme ho už dříve v Malajsii ochutnaly, a i když nám místní tvrdili, že je to pochoutka, nám se to tak rozhodně nezdálo. Má takovou divnou blátivou strukturu, a chutná asi tak, jako voní - mě osobně to připomíná jakoby zkažené/zkvašené mango. Takže durian jsme si rozhodně koupit nehodlaly, ale zkusily jsme rambutan - jsou to takové růžovo-zelené chlupaté kuličky, uvnitř kterých je bílý kulatý plod, který chutí dost připomíná liči. Také jsme narazily na obří banány (asi tak 3x větši než klasické), které jsme is zakoupily jako svačinu do autobusu. Ten už nám měl také pomalu jet, proto jsme si v hostelu vyzvedly batohy, a daly poslední sbohem Bruneji, která v nás i přes nepříliš dlouhý čas v ní strávený zanechala obrovský dojem.