Národní park Taroko

Celá grupa u vjezdu do NP

V sobotu ráno nás čekal poměrně brzký budíček - dohodly jsme se totiž s dvěma zahraničními kluky, že je škoda strávit volný víkend ve městě, a proto jsme před šestou vyrazili autobusem a metrem na hlavní vlakové nádraží, odkud nám jel spoj do Hualienu. To je město na východním pobřeží Taiwanu, nachází se přibližně v polovině jeho délky, a asi 20 kilometrů od něj se nalézá národní park Taroko, který byl cílem naší cesty. Ovšem ještě do pátečního odpoledne to vypadalo, že žádný výlet se konat nebude - všechny ranní sobotní vlaky (a že jsme jich prošli asi 10) byly totiž naprosto plné, ani jedno volné místo (natož čtyři). Naštěstí nám ovšem pomohla buddy Tamáše (spolucestující z Maďarska), a lístky tam i zpátky zajistila (vůbec netušíme, jak se jí to povedlo :-)).
Většinu cesty jsme strávili v polospánku, a když nás vlak po více než třech hodinách vyplivl v Hualinu na nádraží, nejdříve jsme (kupodivu poměrně rychle)

Mojí helmě se všichni smál

našli náš hostel. Tam jsme pouze odložili nepotřebné věci, a naše další kroky vedly do půjčovny skútrů - je to totiž asi nejpohodlnější způsob, jak se do parku dostat a celý si ho prohlédnout, aniž by byl člověk vázán na nepříliš časté autobusové spoje, nebo drahé taxíky (pronájem jednoho skútru na 24 hodin nás stál asi 300 korun - tedy 150 korun na jednoho, plus něco málo navíc za benzín). V půjčovně jsme si zároveň vybrali helmy - žádná mi stále neseděla, až jedna z posledních mi byla akorát. Akorát to byla zřejmě dětská velikost, s pěkným obrázkem, takže se stala terčem mnoha vtipů mých kolegů - ale já jsem byla spokojená :-).

Už samotná jízda do parku na skútru pro mě byla velikým zážitkem - jako spolujezdec jsem si mohla pouze užívat větru ve vlasech a krásných rozhledů (na jedné straně silnice pás hor, na druhé straně moře). Nicméně je nutné podotknout, že prvních několik kilometrů jsem měla trošku nahnáno, a držela jsem se dost křečovitě a každopádně více, než bylo nutné :-). Ale jízda na skútru má rozhodně něco do sebe, člověk se cítí být svým pánem, a i když je prý nejhezčí pohled na svět z koňského hřbetu, ani pohled ze sedla dvoukolého oře není k zahození :-) (ovšem negativum tohoto způsobu cestování jsme zjistili ve sprše - to, co se zdálo být opálením, se nakonec ukázalo být pořádnou vrstvou prachu :-)).
Národní park Taroko je vlastně soutěska, po celé jejíž délce vede silnice - takže i když se může zdát divné, projíždět národním parkem na skútru, je to naprosto běžné, potkali jsme ohromné množství dalších motorkářů. Další lidé si vyjeli autem, a nebylo ani neobvyklé vidět návštěvníky, kteří si na celý den pronajali taxi. Díky motorkám jsme byli schopni projet parkem od začátku až do konce - často jsme zastavovali a kochali se, protože rozhodně bylo čím - propasti, horské říčky, vodopády...fotografie asi řeknou víc.

Samozřejmě je v parku také nespočet turistických tras a možností výšlapů, ale na ty už nám samozřejmě nezbyl čas - ale snad se nám povede vrátit, a také si to tu trochu prochodit. Krátce po setmění jsme dorazili zpět do Hualienu, kde jsme se navečeřeli a vyšli si na noční procházku po městě.

Pohoda u vody

Druhý den jsme po snídani opět nastartovali mašiny, a tentokrát se vydali opačným směrem - k jezeru Liyu lake, a nedaleké řece. Mělo být totiž možné se dostat na místo, kde se dá v řece zaplavat - bohužel je tam ale denní limit na návštěvníky, do kterého už jsme se nevešli :-( - tak jsme alespoň sešli ke břehu a trochu se vodou probrodili (pánové se nebáli, a v plavkách se namočili komplet :-)). U Liyu lake jsme si udělali kratší procházku podél břehu, při které jsme obdivovali

Liyu lake

obrovské množství motýlů (i když se jim naše foťáky nelíbily, některé se přece jen zachytit podařilo :-)). Pak už se nachýlil čas, takže nás jsme si vychutnali poslední chvíle s našimi skútry, vrátili jsme je do půjčovny, naobědvali se, a po třetí hodině jsme nasedli na vlak zpět do Taipei. Pro mou osobu skončil výlet poněkud hořce - při vystupování z vlaku jsem si zapomněla zkontrolovat sedadlo, takže se mi tam povedla zapomenout foťák. Uvědomila jsem si to ještě na nádraží, ale vlak už samozřejmě pokračoval v cestě - i když místní obsluha zavolala do vlaku průvodčímu, bohužel byl foťák už pryč (a pověstná poctivost Taiwanců se v mém případě nepotvrdila, do ztrát a nálezů ho nikdo neodnesl). Samozřejmě jsem byla na sebe naštvaná, zároveň mi bylo líto jak foťáku, tak fotek samotných - no ale za chyby se platí (konkrétně 2700 dolarů za nový foťák), takže pro příště už si rozhodně budu dávat na své věci větší pozor. Ale jinak byl výlet naprosto famózní, už se těším na další výpravy po ostrově.
Jinak ze veškeré uveřjněné fotky velké díky Alče (dát sem vlastní fotky bohužel vzhledem k okolnostem nebylo možné).