Jíst se musí! /1/

Typické jídlo po taiwansku

Ač je to neuvěřitelné, 3 měsíce z asijského pobytu už jsou za mnou, za 2 měsíce touhle dobou už budu na cestě na letiště - čas v Asii ubíhá naprosto jiným tempem. No ale od rozjímání k podstatě článku - po těch 3 měsících už se konečně cítím dostatečně fundovaná, abych byla schopná nějak barvitěji, podrobněji a pokud možno pravdivě popsat téma velmi oblíbené, a to jídlo :-).

S kolem kolem Fulongu

U oceánu

O sobotní program se nám (stejně jako o nedávný výlet do národního parku Yangminshan) postaral spolužák Victor. Na jeho návrh jsme si v sobotu přivstali, abychom se k němu a jeho tátovi přidali na cyklo-výlet po pobřeží v blízkosti městečka Fulong (jde o stejné místo, kde jsme si v září užívaly pláž a surfování). Naše skupinka nadšenců čítala 7 lidí, já a Alča, Lucie ze Švýcarska, dva kluci z Německa plus Victor a pan Liu. Devadesátiminutovou cestu vlakem jsme vzhledem k jeho nacpanosti absolvovali vestoje (ke konci už to bylo dost únavné), ale když jsme se neuvěřitelně hustým davem návštěvníků a turistů vymotali z nádraží ve Fulongu, všechno už šlo jako po másle. Hned u nádraží jsme zamířili do půjčovny kol (nedělá se z toho žádná věda, pan Liu jim sice zapsal svoje iniciály, ale to bylo všechno, ani zaplatit dopředu jsme nemuseli, za 10 minut hotovo) - a s nafasovanými bicykly už jsme mohli směle vyrazit na náš dvacetikilometrový okruh.

Elephant mountain

Taipei 101 z Elephant mountain

Za poslední týden se počasí trošku umoudřilo (zřejmě si vzalo k srdci naše dlouhodobé nářky nad tím, jaké město jsme si to vybraly pro zahraniční výměnu), sice to stále nebylo ideální a odejít z pokoje bez deštníku bylo pořád dost rizikové, ale protože výhled na páteční odpoledne vypadal nadějně, rozhodli jsme si odškrtnout další položku na seznamu míst, na která se tu ještě chceme podívat. Volba padla na výšlap na Elephant mountain (aneb Sloní horu), což je vrch vzdálený asi 15 minut cesty od mrakodrapu Taipei 101. Je to oblíbené místo pro místní obyvatele i zahraniční turisty, protože po dvacetiminutovém stoupání po schodech je všem odměnou úžasný výhled na Taipeiskou metropoli v celé její kráse, se Stojedničkou jako její jedinečnou dominantou (v angličtině se o ní mluví jako o One-o-one, v čínštině ji nazývají Yi-ling-yi).

Po-bornejské období

Kampus za deště

Návrat ze slunného Bornea do zpět reality byl opravdu tvrdý - dá se říct, že co jsem se vrátila, tak vlastně v kuse prší, mží či alespoň poprchává (a často se o tom nedá mluvit nijak jinak než jako o slejváku), slunce si s námi úspěšně hraje na schovávanou, a telploty se těm bornejským ani nepřibližují (je tu stabilních 19°- 20°C). Co jsme se bavily s místa znalými kamarády, tak nám oznámili, že nejdeštivější město na Taiwanu je Taipei, a nejdeštivější oblastí Taipeie je district Muzha. No a můžete hádat třikrát, ve kterém districtu by se asi tak naše škola mohla nacházet - ano, správně, Muzha :-). A když mluvím o vytrvalém dešti, tak to opravdu myslím tak, že mi celý den bez přestávky kapky buší do okna - a pak třeba i přes noc a celý další den. Kromě toho tu na mě zuby cenily mé povinnosti, kterými jsem se před Borneem nestihla (nebo nechtěla :-)) tak úplně zabývat. Čili jsem většinu z posledních dnů strávila buď ve škole, případně na koleji u počítače prací na různých projektech či studiích.

Borneo /3/ - KK, pláže a mešita

Po dvou dnech strávených v malajské džungli nás ve zbytku pobytu na Borneu čekal pohodový čas strávený na plážích na ostrůvcích poblíž města Kota Kinabalu. V pondělí to byl ostrov Manukan, největší z trojice ostrovů, na které z místního přístavu jezdí. Protože kolem desáté, kdy jsme se do přístavu dostaly, to s počasím nevypadalo zrovna dvakrát vesele, tak jsme se rozdělily - obě Stephanie s Deb se rozhodly raději vydat na městskou túru, my české holky se Sabrinou jsme se rozhodly být optimistkami, a i přes zamračenou oblohu jsme nasedly do připraveného člunu, abychom se asi za 15 minut vylodily na vybraném ostrově. Cesta sama o sobě byla zážitkem, díky velkým vlnám jsme se občas cítily jako na lochnesce nebo jiné zábavní atrakci (a ani jsme za to nemusely platit :-)).

Borneo /2/ - Největší nosy na Borneu

Skupina holek se skupinou opic

I v neděli jsme se držely plánu vzešlého z pátečního hovoru s majitelkou hostelu, a tak jsme o půl deváté, nasnídané a připravené, mohly nasednout do dvou připravených taxi (jeden z nich řídila dokonce sama Nicky), které nás dovezly do asi hodinu vzdálené opičí rezervace. Tentokrát se nejednalo o orangutany, ale o proboscis monkeys (také nazývané dutch monkeys, v češtině se tento druh opice jmenuje kahau nosatý). Opět bylo v plánu vidět dvojí krmení, tentokrát se ale každé krmení mělo konat na jiném místě.

Borneo /1/ - Orangutan aneb lesní muž

My všechny na letišti

Konečně jsme dočkaly - nadešel den D, pátek 4.listopadu, kdy nás čekal let na asijský ostrov Borneo, konkrétně na jeho malajskou část (protože polovina Bornea patří Malajsii, druhá Indonésii). Když píšu my, myslím tím skupiny sedmi holek - my tři z Česka, Sabrina a Stefanie z Německa, Stephanie z Holandska a Deb z USA. Mimo čas strávený dopravou jsme měly 4 dny čistého času na poznávání tohoto exotického ráje. Proto jsme se rozhodly se hned po příletu na letiště v Kota Kinabalu pokračovat dál, a vnitrostátním letadlem se posunout na východní stranu ostrova, do blízkosti města Sandakan. Tam je totiž známé centrum pro navrácení orangutanů do volné přírody.