Borneo /2/ - Největší nosy na Borneu

Skupina holek se skupinou opic

I v neděli jsme se držely plánu vzešlého z pátečního hovoru s majitelkou hostelu, a tak jsme o půl deváté, nasnídané a připravené, mohly nasednout do dvou připravených taxi (jeden z nich řídila dokonce sama Nicky), které nás dovezly do asi hodinu vzdálené opičí rezervace. Tentokrát se nejednalo o orangutany, ale o proboscis monkeys (také nazývané dutch monkeys, v češtině se tento druh opice jmenuje kahau nosatý). Opět bylo v plánu vidět dvojí krmení, tentokrát se ale každé krmení mělo konat na jiném místě.

Samička na stromě

Platforma 1 se nacházela vlastně v takové napůl pralesní bažině, ke které se muselo dojít po dřevěných lávkách. Krmení samotné bylo svým způsobem možná zábavnější než u orangutanů - tady totiž bylo mnohem větší množství opic, jednotlivé plošiny s krmením byly i trochu blíže (takže se daly udělat lepší fotografie), a rozhodně tu bylo menší množství turistů. Opičky působily živěji, semtam proběhla nějaká menší bitka o zvlášť šťavnatý kousek ovoce, mláďata mezi dospělými hrály na babu, a zahlédnout se dala i poobědová hygiena (tedy vybírání broučků z kožichu). Jinak proboscis monkeys se vyznačují svým velkým nosem (mají ho pouze samci) a pěkně vyvaleným bříškem.

Lovení blech

Sameček nosáč

Skupinka na obědě

Languři z turistů nervy neměli

Platforma 2 už byla více obsazená turisty, také jsme zde zhlédly hodinový dokument o životě a chování proboscis monkeys - podstatná část byla věnována i tomu, že pomalu mizí jejich přirozené životní prostředí mangrovových lesů, které malajské firmy kácí kvůli palmovým či jiným plantážím (a proto jsou centra jako je toto u Sepiloku nezbytná pro jejich zachování v přírodě). Pak už jsme opět mrkaly na to, jak si opičáci nacpávají břicha ovocem a fazolovými lusky. Čekalo nás ale také překvapení - po proboscis monkeys se na scéně objevily další opice, tentokráte druhu langur šedý (v angličtině silver leaf langur), a ty

Roztomilost sama

se nenechaly dvakrát pobízet, a bez varování vyskákaly přes zábradlí mezi turisty, kde začaly okamžitě konzumovat ošetřovateli nabízené lusky. Musím říct, že to byl vážně fofr - sice nás pečovatelé varovali, že když se k nám dostanou blízko, tak se jich nemáme dotýkat - ale kdo by čekal, že bude při sledování opičího krmení najednou koukat z očí do očí opici vzdálené asi půl metru (protože zrovna jeho zábradlí se jí zalíbilo)! Samozřejmě foťáky hned začaly cvakat ostošest, přece jen, tohle se nezažije každý den - languři se tím ovšem nenechali vyvést z míry, a klidně dál žvýkali fazole. Všichni přítomní nejvíce áchali nad languřími miminky, která byla se svýma velikýma očima prostě rozkošná. Pak už se ale náš čas nachýlil, a tak jsme se taxíky vydaly do města Sandakanu, odkud nám jel expresní autobus směr Kota Kinabalu.

Tržiště v Sandakanu

Předtím jsme ovšem měly asi 3 hodiny času, a tak jsme se prošly po městě, nakoupily zásoby na cestu (jídlo je tu zdá se levnější než na Taiwanu), zamlsaly si v místní pekárně Fat Cat (a nutno říct, že malajské pečivo je rozhodně mnohem chutnější než taiwanské), omrkly nějaké ty stánky či obchůdky (a v některých případech jsme se nestačily divit - viz obrázek), a poté už jsme se s plnou polní dostavily na autobusové nádraží. Naštěstí se žádné problémy nevyskytly, rezervaci míst nám potvrdili, a tak jsme se mohly vesele nalodit. Cesta samotná byla více než dobrodružná, řidič se s tím moc nepáral, a řezal zatáčky ostošest (nepřibrzdil ho ani silný déšť a mlha) - a jelikož my jsme se seděly v prvních třech řadách, měly jsme celou cesto mírně stažené žaludky a husí kůži (která byla z větší části ale asi způsobena chladem - všude v Asii mají v dopravních prostředcích neuvěřitelnou zimu, v našem případě to mohla klimatizace stáhnout na takových 16°C). Ale ve zdraví jsme vše přežily, po půlnoci nás autobus vyhodil v Kota Kinabalu, odkud už jsme pokračovaly taxíky do hostelu. Tam jsme jen unaveně svalily do postelí, s hřejivou představou pondělí stráveného na pláži.