Víte, co je wakeboarding?

Já a můj board

Pokud ne, nejste sami - já jsem také až do minulé neděle netušila, co se pod tímto pojmem skrývá. Zcela jednoduše se to dá popsat jako vodní lyžování, při kterém ovšem místo lyží máte na nohou (snow)board. Princip už je naprosto stejný jako u vodních lyžích, ke člunu je přivázán provaz, kterého se držíte, a pokud možno se snažíte udržet ve vzpřímené poloze - se stoupajícím sebevědomím můžete přidat i nejrůznější triky jako skoky nebo otáčení za jízdy. A proč se o tom tady vůbec zmiňuji? No, protože právě tenhle zajímavý vodní sport jsem si právě v neděli vyzkoušela - a byla jsem upřímně nadšená.

Všechno to opět zajistil a zorganizoval Tomáš z Kaohsiungu, za což mu patří obrovský dík. Je totiž členem wakeboardingového klubu v Tainanu, kam se s námi také v neděli vydal. Tainan je jedno z větších taiwanských měst, a nachází se asi 50 km severně od Kaohsiungu - bylo tedy třeba se ráno vyhrabat z postelí přiměřeně včas, abychom stihli vlak v 10 hodin. Naše skupinka příznivců adrenalinu čítala 5 lidí, krom mě a Tomáše také obě Alči a Filip. Po hodinové cestě jsme vystoupili na nádraží v Tainanu, odkud nás k místu určení přiblížil taxík. Celá wakeboardingová paráda se odehrála na menší slanovodní nádrži, přilehlé molo sloužilo jako základna. Postupně se začalo plnit jednotlivými nadšenci, a zanedlouho už se na vodní prkno postavil první borec. Protože jsme potřebovali nakoukat techniku, rozhodli jsme se jízdu sledovat z vlečného člunu - a že bylo na co koukat. Jako první nám předvedl své umění asi desetiletý klučík, ale rozhodně se nedá popírat, že válel - suverénně přejížděl přes vlny vytvořené za člunem, semtam přidal nějaký skok či jinou vychytávku. Stejně tak druhý chlapík nám předvedl super jízdu, nezbývalo nám nic jiného než jen valit oči.

Pak už ale pomalu přišla řada na nás - a je třeba říct, že minimálně při prvních pokusech jsme se spíše plácali ve vodě, než že bychom se ladně projížděli po hladině. Utopení naštěstí nehrozí, vršek těla nadnáší záchranná vesta, a samotný board se také drží nad hladinou. V koláži je zachycen celý proces - začíná se ve vodě s pokrčenými koleny a v natažených rukou se třímá madlo. Poté přichází asi nejtěší fáze - je nutné zvednout se do stoje a natočit prkno do směru jizdy, což je obtížné, zejména vzhledem ke zrychlení vlečného člunu (tady také dochází k největšímu množství placáků zpět do vody). Když už se člověku zadaří a postaví se, většinou má vyhráno, a nějakou chvíli se veze. Ovšem u začátečníků to netrvá dlouho, každá větší vlnka způsobuje rozhození rovnováhy, a dříve nebo později dochází k pádu, šplouchanci - a celé se to může rozjet nanovo :-).

Steak a nudle na horkých talířích

Pokud mám mluvit za sebe, tak myslím, že jsem v této disciplíně uspěla nadočekávání dobře - rozhodně líp, než bych se byla nadála. Začátek sice probíhal dost jednotvárně - snaha o postavení, ztráta rovnováhy, a pád do vody - ale asi napočtvrté jsem chytila balanc, a pak už to bylo jen lepší :-). A i když mě to zřejmě stálo rýmu a mírné nachlazení (voda totiž nebyla nejteplejší, a takový pařák jako v sobotu se taky nekonal), moc se mi to celé líbilo, a při další příležitosti jdu do toho znovu. Celé wakeboardingové odpoledne uteklo jak voda, a pak už byl čas sbalit se a vypravit se na zpáteční cestu - my s Alčou a Tomášem zpět do Kaohsiungu, Alena s Filipem už si to namířili zpátky do Taipeie. Abychom načerpali zpět energii vydanou za celý den, rozhodli jsme se dát si k večeři vepřový steak - přílohou byly, jako už klasicky, nudle :-). Ale byl po dlouhé době opravdu flák masa, i když na mě až příliš pálivý - ale už si pomalu zvykám :-).

Noční Kaohsiung

Večer v Kaohsiungu jsme strávili u Tomáše v bytě, kde jsme ještě s dalším Čechem Michalem popili místní pivo značky Taiwan beer, pokecali jsme, a taky jsme nepokrytě záviděli úžasný výhled, který Tomáš ze svého bytu v 11.patře má. Patřičně unaveni po celém dlouhém dni jsme se taxíkem nechali dovézt zpět do hostelu, kde jsme do postelí doslova upadli. V pondělí už se nic moc zajímavého nestalo, poměrně dlouho nám trvalo se ráno probudit a zapakovat, pak jsme si zašli na brunch, a před naším odjezdem zpět do Taipeie jsme se ještě podívali na místní stadion, postavený k příležitostí Světových her v roce 2009. Ve čtyři hodiny už jsme s Alčou seděly v dákovém autobuse - a tentokrát jsme měly poměrně štěstí, protože klimatizace byla vypnutá, takže jsme se během pětihodinové cesty docela i prospaly - a že jsme to potřebovaly jako sůl, za celý víkend jsme nasbíraly poměrně slušný spánkový deficit. Ovšem vzhledem ke všem těm zážitkům a pohodě jsem trochu spánku ráda obětovala, takovýhle akcí houšť, a větší kapky.