Za několik posledních měsíců už jsem zažila pobyt v nejrůznějších zemích i prostředích, občas mě čekaly různé šoky způsobené nerovnoměrnou vyspělostí - ovšem Filipíny (konkrétně ostrov Palawan) mě přesvědčily o tom, že jsem nezažila vlastně ještě nic pořádného. Osobně jsem čekala, že to tam bude vypadat podobně jako v Malajsii, tedy že vyspělejší, západně vyhlížející části města budou prostřídány chudšími - ovšem to jsem se dost hrubě spletla.
 |
| Jak to vypadá v PP (2.největší ulice) |
Vzhledem k nedostatku času (mezi příjezdem z Filipín a odjezdem do Malajsie mám asi den a půl) se nebudu rozepisovat o samotném cestování na Palawan, která by ovšem také vydala na menší román. Zmíním jen to, že zahrnovala skoro hodinové čekání na letištní autobus a 2 zpožděná letadla - čili jednoznačně se dá charakterizovat jako dlouhá a únavná. Na cestu jsme s Alčou vyrážely v 10 hodin večer, a z letadla ve městě Puerto Princesa (zkracuje se na PP) na Palawanu jsme vystupovaly kolem půl desáté ráno. To, co jsme po východu z letiště spatřily, nás ale celkem briskně probudilo - cesta z betonových bloků, nikde kolem žádné budovy, pouze mnoho tzv. tricyklů, místních vozítek suplujícíh tu taxíky. My jsem si pro cestu do hostelu také jeden najaly.
 |
| Tricylky jsou často úžasné zdobené |
Tricykl, to je vlastně motorka se sadjkárou, a je to společně zastřešené plechovou kabinkou. Těžko říct, jaký
je maximální možný počet pasažérů, nám se s Alčou zdálo, že i pro nás dvě je tam poměrně těsno, ovšem během pobytu tu jsme viděly i tricykly, kde se kromě řidiče mačkalo pasažérů 6 - a jsem si dost jistá, že to není žádný rekort. Ovšem nejen tricykly, téměr veškeré dopravní prostředky často využívají kapacitu na 150% - ať už se jedná o motorky, dodávky, nebo jeepney (což jsou takové křížence jeepu a dodávky, které tu nahrazují autobusy). Doprava celkově tu patří k nejbláznivějším a nejméně organizovaným, které jsem v životě viděla. Semafory jsou ve městě asi 3, ale ani tak si z nich řidiči často nic moc nedělají. Na většině křižovatek ovšem žádné značení není, takže jak odbočování, tak i obyčejná jízda rovně za nosem se stává pořádným dobrodružstvím. Blinkry se použivají dle aktuální nálady a chuti řidičů, přednost jakéhokoli druhu tu neexistuje, a když chce člověk-chodec přejít, musí být jednoduše hodně rychlý (a k tomu mít dost odvahy a pevné nervy). Netřeba tedy více zdůrazňovat, že si po pobytu v asijských zemích začínám docela vážit poměrné funkčnosti české dopravy.
 |
| Baby krokodýl |
Ale nakonec jsme se k našemu hostelu dokodrcaly, kupodivu celé, pouze mírně zaprášené. JLC hostel je takové domácké místo, pan domácí s rodinou bydlí v patře, a v dolním patře pronajímá 4 pokoje. K dispozici jsme měly sprchu (teplá voda se nevede, ale ve zdejších vedrech se není co divit) a kuchyňku, pan domácí nám ochotně radil s dopravou nebo nám zařídil pondělní výlet na podzemní řeku, takže v tomhle ohledu naprostá spokojenost. Pokoj byl čistý, a měkká matrace (zase jednou) nás doslova dostala - plánovaný hodinový šlofík se protáhl ve dvouhodinové bezvědomí :-). Ve 12 jsme se ale zmátořily (přece to tu neprospíme), vydaly jsme se sehnat si něco k jídlu (nakonec se zadařilo v jedné z místích eatery), a pak jsme si stoply tricykl, který nás dovezl ke krokodýlí farmě. Tady jsem si poprvé v životě podržela v ruce krokodýlí mládě, a byl to zážitek (samozřejmě mělo staženou tlamu, jinak bych si asi netroufla). Počet a velikost přítomných krokoušů ohromovala, ale když si člověk uvědomil, že většina z nich skončí jako něčí kabelka, trochu mu zatrnulo. Mimo krokodýlů tu v blízkém lese ještě chovají typickou filipínskou zvířenu jako jsou papoušci, tukani nebo želvy.
 |
| Jeden z mnoha místních jeepney |
Cestu zpět do hostelu jsme absolvovaly s pomocí jeepney. Jízda byla opravdu dobrodružná, uvnitř jsou 2 řady sedadel, a je potřeba mít celou dobu hlavu přikrčenou, aby si ji člověk moc neobouchal. I tak se nám to ale několíkrát zadařilo - cesta z PP k farmě je očividně teprve v procesu realizace - asfalt v jedné chvíli končí, a následuje prašná cesta (asi něco takového, co člověk vídá ve filmech o africkém Safari - tady akorát rostou podél cesty banánovníky). Vyplivnout jsme se nechaly na hlavní třídě, kde jsme po chvíli našly turistické centrum. Orientovat se tu nedá příliš jednoduše, něco jako názvy ulic lze vidět opravdu sporadicky, pěší dopravu po městě ztěžuje i většinová nepřítomnost chodníků (tady všichni využívají tricylky nebo motorky, my 2 bláznivé cizinky, co si to tam po kraji silnice vyšlapují pěšky, jsme je musely hrozně mást). Neustále nám nějaký tricykl zastavoval a nabízel nám své služby, k tomu jsme byly pro místní občany všech věkových kategorií jedinečnou atrakcí. Neustále nás někdo zdravil, pískal, troubil, děti k tomu ještě přidávaly hlášku "give me your money" (důkladná výchova) - no, celkově už to bylo všechno dohromady dost unavující.
 |
| Promenáda u moře |
Po obdržení rad v centru jsme si v první cestovní kanceláři domluvily na sobotu výlet po ostrovech Honda Bay. Když jsme nutné věci zvládly, rozhodly jsme se vyměnit rušnou a prašnou Rizal Avenue za promenádu u moře - ta byla nepříliš dlouhá, ale poměrně příjemná. Odtud už naše kroky vedly zpátky do hostelu, cestou jsme ale ještě na trhu nakoupily ovoce - úžasné mango a baby-banány, které jsme si daly k večeři. Po náročném cestování a s vidinou brzkého vstávání další den jsme už jen skočily do sprchy a upadly do našich měkkých postelí.
0 komentářů:
Okomentovat