Taiwanská nátura

Jací vlastně jsou Taiwanci? To bych se ráda pokusila trochu odkrýt, a na následujících řádcích tak budete moci najít chování, charakterové i jiné vlatností lidí tady, prostě co je pro ně nějakým způsobem typické. Je ale třeba zdůraznit, že se jedná pouze o mé osobní názory, které se zakládají na poměrně krátkém čtyřměsíčním pobytu - ale i tak doufám, že aspoň většina níže napsaného by se dala brát za objektivní. Také je třeba vzít v úvahu, že jsem všechna fakta zevšeobecnila - takže ne každý Taiwanec musí ten či onen bod splňovat.

Lidé tady jsou milí, ochotní a nápomocní - zejména směrem k cizincům. I když je často problém v jejich jazykové ne/vybavenosti, i tak se pokusí vám radu nebo pomoc poskytnout, když o ni požádáte. Například nedávno jsme byli na snídani, a moje objednávka na omeletu se šunkou se stala problémem (ach ta angličtina) - obsluhující paní ale nelenila, a přivedla hned 3 z už snídajících studentů, kteří ochotně s komunikačním problémem pomohli. Stejně tak, když jsme občas při průzkumu města stály na ulici s mapou v ruce, často se nás neznámí kolemjdoucí ptali, zda potřebujeme poradit nebo nasměrovat (většinou jsme raději s poděkováním odmítly, protože taiwanská schopnost orientovat se a pracovat s mapou je dost nevalná :-)). Úsměvy a ochota vás čekají i v obchodech či restauracích, kde si vás jako zákazníků opravdu váží a cení.

Přidat popisek

Taiwanci milují pravidla, zákazy, příkazy, bezpečnostní opatření - a sami je také spořádaně a bez dalších otázek dodržují. V metru jsou na zemi namalované čáry, které vyznačují prostor, kde by se pasažéři měli řadit pro nástup do metra. U nás by to asi stěží fungovalo, tady lidé prostě automaticky jdou do naznačené lajny se zařadí. Občas už to tu ale se snahou o maximální možnou bezpečnost přehánějí - ať už se jedná o přesně ohraničené prostory na plážích, které i tak hlídá milion plavčíků, nebo o červené čáry v geoparku Yehliu 10-15 metrů od opravdového okraje, kde by nějaké nebezpečí hrozilo. V souvislosti s dodržováním pravidel je také třeba vypíchnout vysokou míru recyklace (Taiwan je zemí kde se třídí skoro nejvíce na světě) a udržování celkového pořádku ve městech (a to i přes to, že odpadkové koše na ulicích jsou opravdovou výjimkou, a když už se nějaké najdou, jsou většinou právě jen na tříděný odpad). To je rozhodně dobrý návyk, zejména ho oceňuji nyní po zkušenosti z filipínské Manily.

Přidat popisek

Dělání fotografií, vždy a všude - to je oblíbenou místní kratochvílí, zejména pro taiwanskou omladinu. Zajímavé je, že si často pro focení vybírají zvláštní pozadí (a vůbec jim to nepřipadá divné :-)) - třeba u odpadkových košu nebo před nepříliš pěkně vypadajícím lokálním nádražím. Mazi oblíbené pózy patří skákací fotky (to jsme od nich okoukali i my :-)), a také fotografování sebe sama i-phonem třeba při jízdě autobusem nebo metrem je tu zcela běžným jevem. Co jsem tu zažila poprvé, je společné fotografování pracovních skupin ve třídách při posledních hodinách, často i společně s vyučujícím.

Občas vytupuje na světlo určitá pasivita a nerozhodnost, neschopnost mít svůj vlastní názor, nebo být iniciativní. To jsem pozorovala třeba při skupinové práci, kde kromě 3 zahraničních studentů byli i 4 taiwanštní spolužáci. Když jsme diskutovali, a snažili se dobrat k řešení nějakého probléme, všichni 4 Taiwanci se až tak nezapojovali, což by se třeba dalo vysvětlit určitou plachostní a všelijakou úrovní angličtiny. Ovšemi k dyž jsme se jednoho zeptali, jaký je jeho názor, odpověď většinou zněla: "MY si myslíme, že..."- prostě tendence jednat skupinově, nikoli jednotlivě. Podobnou zkušenost měla Alča, která se zúčastnila víkendového výletu do hor s hiking klubem. Co vyprávěla, jeden ze skupiny byl takzvaně "vůdce" - a všichni dělali to (a pouze to), co jim vůdce řekl. Pili, když oznámil pauzu na pití. jedli, když byl čas k jídlu. Když se zhoršilo počasí, a Alča se ptala okolostojících Taiwanců, jeslti půjdou dál nebo ne, bylí jí odpovězeno, že to oni nevědí, že záleží na rozhodnutí vůdce.

Lidé tady také jsou takoví celkově pomalí. Projevuje se to například hned u nás na hlavní ulici u kampusu - všichni taiwanští studenti se šourají noha nohu mine, ideálně při tom ještě zabírají celý chodník (a vůbec nejlepší je to v dešti, když ještě každý mám svůj vlatní deštník) - takže my rychlí Evropané je vždycky po silnici předbíháme (aspoň se často dostaneme do kýžené restaurace dřív než oni :-). I při práci (zkušenost mám pouze s prací studentů) jsou dost pomalí a neefektivní, nějak si to nedovedou dobře zorganizovat - za to jsou ovšem hrozně pracovití, není výjimkou, když pracují  a studují celou noc. Mohu to posoudit, moje spolubydlící je Taiwanka, a za celý semestr jsem pouze párkrát šla spát později než ona (a to nechodím nijak brzo, většinou kolem jedné druhé ráno). Několikrát se ani na noc nevrátila domů, dorazila až ráno po noci strávené noční šichtou v knihovně. Takhle to je víceméně u všech místních studentů, jsou na ně totiž kladeny ohromné nároky jak ze strany rodičů, tak ze strany učitelů - a to už od dětství. Pokud by někoho zajímavo, jak vypadá život průměrného teenagera tady na Taiwanu, může si počíst v tomto článku, kde je to myslím dost jasně popsáno (v angličtině). http://www.ios.sinica.edu.tw/ios/people/personal/chinyi/TeenLifeInTaiwan.pdf

Ale celkově bych vyzdvihla spíše pozitiva Taiwanců, opravdu vám většinou pobyt v této vzdálené zemi a naprosto cizí kultuře zjednodušší, což se cení.