Filipíny /3/ - Underground River

Ani v pondělí nebyl čas na vyspávání, tentokrát kvůli výletu k už dříve zmíněné podzemní řece. Dodávka s našimi spolucestovateli nás vyzvedla kolem 7:45, a pak u jsme si to frčely serpentinami do Sabangu (a pan řidič to vůbec nešetřil, chvílemi jsem radši trochu přivírala oči). Naštěstí jsme bez nehody dojeli, paní průvodkyně se nám postarala o loď spojující molo a samotnou zátoku u Underground River, a 20-minutová plavba po zvlněném moři také skončila šťastně.

Vnitřek jeskyně

Pokud jde o Underground River Park, poměrně nedávno byl prohlášen za jeden z novodobých 7 divů světa. Je to komplex jeskyní dlouhý asi 8 kilometrů, ve kterém se sladká voda z vytékající řeky mísí se slanou vodou z moře. Do jeskyní jezdí lodičky, přičemž každý lodník slouží i jako průvodce. Pro veřejnost je přístupný asi kilometr z celé jeskyně, a celá projižďka tak trvá asi 40 minut. Mělo to rozhodně své kouzlo a atmosféru, zejména mě pobavila sekce jeskyně "ovoce a zelenina" (krápníky pojmenované papája či česnek), a stropy posetéme hejny spících netopýrů (bylo nám doporučeno při zvednutí hlavy raději zavřít ústa - poměrně moudrá rada).

Velké ještěrky

Zpět na denním světle, při čekání na zbytek naší skupiny, jsme se přesvědčily, jak drzé a chytré jsou místní opice. Dobře vědí, že cokoli v igelitovém sáčku bývá dobrota - takže jsme mohly sledovat, jak během okamžiku byla jedna paní o pytlík sušeného manga chudší, a jedna opice bohatší (spokojeně si pak mango chroupala v bezpečí koruny stromu). Mimo to jsme ještě na dva metry viděly varanní rodinku (nejsem si zcela jistá, jestli šlo o varany, ale rozhodně to byly nějaké velké ještěrky), která odpočívala na pokraji lesa.

Loď číslo 10 nás dovezla zpět do Sabangu, kde už na nás čekal oběd formou buftu na pláži. A musím říct, že v životě jsem neviděla krásnější pláž než právě tuto. Přesně takhle si človšk představí exotický ráj - vlnící se moře, zlatavý hřejivý písek, palmy lemující pláž, a zejména téměr nulová obsazenost - škoda, že jsme tam nemohly strávit více času. Takhle jsme stihly alespoň procházku po pobřeží po kotníky ve vodě a nafocení neuvěřitelného množství fotek (bylo to hrozně fotogenické místo).

Tržiště

Cesta zpět do PP většinu osazenstva ukolébala ke spánku (spíše k polospánku, víc vzhledem k zuřivosti řízení nebylo možné :-)), tudíž uběhla, ani nevíme jak. Protože pondělní noc byla naší poslední v PP, byl to příhodný čas na nákup suvenýrů a jiných upomínkových předmětů, nezapomněly jsme ani na tradiční mango a baby-banánky, a něco z místní pekárny (stejně jako v Malajsii, i na Filipínech mi místní sladké pečivo moc chutnalo - být tu déle, skončila bych jako koule :-)). Tou nepříjemnou stránkou odjezdu bylo balení - nějak mi veškeré oblečení nabobtnalo či co, skoro jsem se bála, že to ani všechno do batohu nenacpu. Ukázalo se ale, že je téměr nafukovací, s menším využitím síly jsem ho zvládla dopnout.

Úterní den už by se dal charakterizovat jen jako cestovní, dlouhý a plný čekání. Začalo to už zpožděným letem z PP do Manily, kde jsme (vzhledem ke skoro 10-ti hodinové čekací době) se pomocí autobusu a vlaku (dobrodružství samo o sobě, je to doslova masová přeprava) přesunuly do části Manily, kde měly být památky z období španělské nadvlády - ale upřímně řečeno jsme se na trasu popsanou v průvodci příliš necítily. I v oné proklamové must-see historické části města byla špína, odpadky všude po ulicích, občas zavanul nějaký ten kanál, neustále nám okolo stojící tříkolkáři nabízeli odvoz, chodníky tam povětšinou nebyly, každý na nás dost nepokrytě zíral - no prostě jsme si to jen tak na dálku obhlédly z hradeb, které celé historické jádro obklopují, a pak jsme se přeběhnutím několika širokých silnic (opět staré známé nepřítomné přechody) dostaly až do trochu klidnější a příjemnější části města, do Rizal parku. Tady jsme si v nedalekém občerstvení daly jídlo, park jsme si prošly, chvíli jsme si v něm poseděly, a před západem slunce už jsme se raději zase vypravily zpět na letiště. K cestě zpět jsme využily služeb taxíku - aspoň jsme neměly smůlu na nějakého šejdíře, pan taxikář byl celkem sympaťák, nebylo nutné mu připomínat, aby zapnul taxametr, a ještě s námi vstřícně konverzoval. Na letišti jsme už pouze čekaly, a čekaly...až jsme se dočkaly, náš let ani neměl nějaké výraznější zpoždění (výjimka se našla), takže kolem jedné už jsme bezpečně přistávaly zpět na letišti v Taipei, odkud jsme autobusem a taxíkem pokračovaly na koleje, do našich nepříliš teplých pokojů (ještě, že v nich dlouho nepobydeme :-)).