Sheng ri kuai le Taiwan!

Slavíme

...aneb krásné narozeniny Taiwane! Tato slova byla v pondělí 10. října často viděna i slyšena. Tento den je totiž mimo jiné znám pod názvem Double ten day, a je to státní svátek ku příležitosti založení Taiwanu. Letos to bylo jubilejní 100. výročí, takže jsme si samozřejmě nechtěly nechat ujít příležitost vydat se do ulic Taipeie a nasát atmosféru spolu s davy slavících Taiwanců. Oříškem bylo ovšem už samotné shánění informací o průběhu oslav - věděly jsme, že ráno má u prezidentského paláce proběhnout slavnostní ceremonie, poté je na programu průvod, a večer festival ukončený ohňostrojem. Ovšem veškeré tyto informace jsme měly z druhé ruky, takové to "jedna kamarádka říkala" - když se člověk pokusil vyhledat nějaký oficiální program na internetu, měl bohužel smůlu.

Maskovaný tankista

Ale nenechaly jsme se tímto informačním embargem odradit, a spolu se dalšími zahraničními studenty jsme se brzy poránu vypravili do centra. Po výstupu z metra už jsme se pouze nechali vést mraky lidí proudících jedním směrem. Nakonec jsme zakotvili v jedné ulici, kde byly za sebou seřazeny tanky a jiná vojenská vozidla - bylo nám řečeno, že je to součást prohlídky, a že touto ulicí postupně projde celý průvod (o kterém ovšem nikdo víc podrobností nevěděl). Tak jsme tedy trpělivě stály asi hodinu bok po boku namačkané s dalšími (především to byli natěšení Taiwanci fotící a točící cokoliv - doslova, když nad námi proletěla helikoptéra, všichni začali naprosto nepříčetně jásat, pískat,

Samopaly vypadaly působivě

tleskat a radovat se), a na prostoru asi půl metru čtverečního na osobu prostě čekaly. V jednu chvíli už to vypadalo, že se něco stane - do aut a tanků nastoupili taiwanští vojáci (někteří v neoprenech, někteří do půl těla nazí se samopaly přes rameno, nebo jakási protichemická jednotka v bílých pláštích). Ovšem bylo to pouze naše zbožné přání, další hodinu se nic významnějšího nestalo. Pak se konečně kolona rozjela, takže jsme se pokochaly i dalšími druhy vojenských dopravních prostředků, včetně bagrů či jeřábů. Na konci

Muselo jim být teplo na umření

prošla kolem vojenská kapela, sice s nástroji, ale bez hudby (těžko říct, jestli je měli jen na parádu:-)). Že už se ničeho dalšího nedočkáme nám došlo v okamžiku, kdy kolem stojící policisté uvolnili zátarasy mezi chodníky a silnicí - všichni se na ni okamžitě vyhrnuli ve snaze dostat se někam dál (a uvidět něco zajímavějšího), ale cesta k paláci byla stále zatarasená, takže se nám už nic lepšího než polonahé vojáky zahlédnout nepodařilo.

Pouze malá část kameramanů

Spolu s ekvádorcem Luisem jsme si potom dali na pěší zóně oběd, a následně jsme se přesunuli k řece, kde se měl konat onen avizovaný odpolední festival a večerní ohňostroj. Tam mě čekalo neuvěřitelné zjištění, že už ve dvě odpoledne byl protější břeh doslova obsypán kamerami - mám dojem, že na nejlepší místa si videa-chtiví nadšenci donesli své stativy už někdy hned ráno. Nikdy jsem tolik kamer najednou neviděla - a to si myslím, že jejich počet se do večera určitě ještě znásobil. Ono celkově už byl park dost obsazen lidmi, kteří sem dorazili takhle brzo ve snaze obsadit top místa. Protože už jsem z dopoledne byla dost unavená, tak mě představa někalikahodinového čekání na ohňostroj příliš nenadchla (a

Na ozdobeném mostě

představa, jak se několik tisíc lidí snaží po jeho skončení dostat dvěma východy ven z parku, ještě méně) - takže jsem to nakonec zabalila a odjela na kolej. Co jsem se poté ptala těch, co vytrvali, tak ohňostroj byl pěkný, ale zase nic tak úplně převratného. Kamarádka, co tu byla už minulý rok, říkala, že loni byl mnohem monumentálnější a také delší (zřejmě je výročí 99 let významnější než 100 :-)). No ale i tak jsem si z celého dne odnesla mnoho nových dojmů a zážitků - především to, že na jakékoli hromadné akce tady je nutné dorazit s několikahodinovým předstihem, protože nadšení taiwanců účastnit se těchto událostí je neuvěřitelné :-).